Historik Petr Blažek: V šestnácti jsem prožíval Palachův týden. Na protest proti politickému systému se upálilo na sedm desítek lidí

NYMBURK – Historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů v úterý poctil svou návštěvou knihovnu. Přednášku nazval Živé pochodně v sovětském bloku. To je ostatně i název jeho knihy, která vyšla v loňském roce. „Mapuje jedenadvacet příběhů sebeupálení z politických důvodů v letech 1966 až 1989,“ orámoval lety svůj zájem Blažek.

Malé zdržení hlavního protagonisty nikomu z přítomných nevadilo. Trpělivě si počkali na velmi zajímavé, chvílemi témeticky zatěžkané (ale s tím se počítalo) Blažkovo povídání o lidech, kteří se obětovali pro národ, z politických pohnutek.

Přednáška se nesla v duchu asi nejznámnější oběti okupace Československa, studenta Filozofické fakulty Jana Palacha. Ten byl prostoupen celým večerem. „Když mi bylo šestnáct, docela intenzivně jsem s kamarádem prožíval Palachův týden. Poslouchali jsme pravidelně české vysílání Svobodné Evropy. Palachiáda, jak se tomu začalo říkat, na mě silně zapůsobila,“ přiznal úvodní vibrace s činem Palacha a vůbec děním kolem toho historik.
U Blažka to pokračovalo na stejné škole, kterou krátce studoval i Jan Palach. „Chodil jsem po stejných chodbách jako on, navštěvoval stejná místa. Člověk je s jeho jménem neustále konfrontován. Máme tu Náměstí Jana Palacha (dříve náměstí Krasnoarmějců), na budově fakulty je jeho bronzová posmrtná maska od Olbrama Zoubka. Ve Všetatech vloni vznikl pomník, jehož součástí je rodný dům Jana Palacha,“ vyjmenoval Blažek.

Deset let pracoval Blažek na knize Živé pochodně v sovětském bloku. Ta odráží stav, širší nespokojenost, která se nakonec zobrazila v hrůzných činech těchto hrdinů. Z politických důvodů se upálilo osm lidí ze Sovětského svazu, pět z Ukrajiny, jeden z NDR, sedm Čechoslováků, dva Poláci, Maďar, Rumuni. „Známých případů je až sedmdesát, u nichž figurovala jasná nebo částečná politická motivace. Všechno jsou to muži. Upálila se také jedna žena na Slovensku, ale o tom případu víme velmi málo, jednalo se ale podle všeho o sebevraždu, která není spojována s politickou situací,“ připomněl badatel.

Rozbuškou v sebeupalování se stal v roce 1963 vietnamský buddhistický mnich Thich Quang Duc, který tak bojoval proti pronásledování buddhistů. O dva roky později se na protest proti vietnamské válce polil benzínem a zapálil před budovou Pentagonu jednatřicetiletý Norman Morrison. Polský živý oheň plál jako protest proti účasti polské armády na okupaci Československa. Už 8. září 1968 se na varšavském Stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil devětapadesátiletý úředník Ryszard Siwiec. Je to jeden z těch známějších případů, na stránkách janpalach.cz je možné si pustit dokonce video Siwiecova upálení. To zřejmě natočila tajná polská policie.

Historik zmínil také druhou naši pochodeň Jana Zajíce. Ten zanechal po sobě dopis. „Občané Republiky československé. Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako Pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik. Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu. Jen tak budu žít dál.“
Blažek připomněl ještě třeba Romase Kalantu z litevského Kaunasu. Ten se upálil v květnu roku 1972 na protest proti totalitnímu režimu. Ispiraci mohl najít v činu Jana Palacha. Tomuto období se přezdívá Kaunaské jaro.
Historik se v průběhu přednášky například vyznal z toho, jaké pocity ho provázely během bádání pro knihu živých pochodní. „Zajeďte se podívat do pěkného památníku Jana Palacha ve Všetatech, stojí to za to,“ pozval na závěr badatel k návštěvě muzea, jehož součástí je Palachův rodný dům ve Smetanově ulici poblíž vlakového nádraží.

Lukáš Trejbal