Jakub Macura: Není potřeba se na svět dívat černobíle a zbytečně prohlubovat vykopané příkopy

Pracuješ v marketingu. Koho jsi pomohl postavit na nohy? Jak to funguje dnes, jsi doma v karanténě, nebo stále radíš, jak na to?

Hodně jsem se v poslední době věnoval budování značek zaměstnavatele, to znamená co a jak udělat, aby firma byla atraktivní pro potenciální kandidáty, ale aby dokázala i naplňovat očekávání stávajících zaměstnanců. Na tohle téma mám i přednášky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dělal jsem v poslední době například pro firmu, která provozuje Jobs.cz nebo švédskou průmyslovou společnost. Ale pořád se věnuji i klasickému marketingu. Současná pandemická situace zas tak moc s mými pracovními návyky nezamávala, jsem zvyklý pracovat z domova na dálku. Ale i tak rád zajdu za lidmi do kanclu, přeci jenom osobní kontakt je daleko lepší. Určitě bude zajímavé sledovat, jak tato zkušenost do budoucna ovlivní přístup zaměstanavatelů právě k práci z domova. Na druhou stranu, pořád pracovat z domova taky nemusí být žádný med, pokud nejsi vyloženě introvert.

Vedeš skautské středisko Cefeus. Kdy to skautské období u tebe vůbec začalo?

Do oddílu jsem přišel v roce 1988, zažil jsem v něm tedy obnovení skautské organizace v roce 1989. To bylo super. Ale ještě víc je super, kam se skaut od té doby posunul, a to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Po revoluci nebylo úplně jasné na co navazovat. Na poválečnou dobu, na 60. léta, nebo vsadit na novou krev a nový přístup? Tohle docela dlouho krystalizovalo, ale vše se nakonec vydalo tím správným směrem. Proto dnes můžeme mít radost z takových projektů jako je Skautský institut, který představuje to nejlepší, co současná mladá skautská generace přináší společnosti.

Máš v sobě nějak zakódované to skautské: pravdomluvnost, prospěšnost, ochranářství přírody? Nebo na to někdy zapomeneš?

Pro mě být skautem neznamená takový ten absolutní slušnák á la Mirek Dušín. Pro mě je daleko důležitější, jestli člověk, tedy i já, je ochotný udělat nezištně něco pro ostatní, pomoci druhým, když je potřeba. Nebýt laxní k tomu, co se děje okolo mě. Máme takovou misi střediska Cefeus, která to dobře vyjadřuje: Vychovávat samostatné a sebevědomé lidi, kteří chtějí aktivně pomáhat.

Pomáháš v těchto dnech nymburské Farní charitě v pomoci seniorům a handicapovaným. Daří se to, využívají staroušci, že jim nakoupíte?

To je zrovna krásný příklad toho, jak se ta zmíněná mise podařila nymburským skautům naplnit. A nejen jim. Máme v tuhle chvíli přes padesát skvělých dobrovolníků z řad našich kamarádů, známých, anebo prostě lidí, kteří v danou chvíli měli chuť pomoct. Už tohle samo o sobě je super, i kdyby ani jeden ze seniorů nechtěl pomoc využít. V tuto chvíli dobrovolníci pravidelně pomáhají s nákupy pětadvaceti seniorům a dalším desítkám rozvezli potřebné roušky. Počet našich staroušků už neroste, což je snad dobrý signál, že se situace stabilizovala. Každopádně tato služba je unikátní v tom, že po celou dobu seniorovi pomáhá stejný dobrovolník, což vede i k větší důvěře mezi nimi, Třeba z toho vzniknou i nějaká nová dlouhodobější přátelství.

Přivedl jsi do města populární Restaurant Day, který zaměstná spousty sousedských kuchařů a hospodyň. Co ti to dává? Do jaké lokality umístíte ten příští?

Restaurant Day organizujeme společně s Evou Hnilicovou. Něco takového v Nymburce uspořádat byl její nápad. A hned od prvního konání bylo vidět, že Nymburáci budou mít zájem. Jde o jídlo, tak se není se čemu divit (smích). Náš koncept byl ale trochu jiný, než jaký byl ve světě standard. Všude to byla spíš hurá akce jednoho stánkaře, který prostě vytáhnul stůl na ulici a prodával. My jsem si řekli, že to uděláme jako hromadnou akci vícero takových gastroamatérů. Ten amatérský rozměr mě na tom hodně baví. Nejsou to prostě žádní profi stánkaři, ale běžní lidé, kteří se chtějí podělit o svou radost z jídla. A pak se mně také líbí ten komunitní rozměr, lidi tam přijdou potkat své známé a užít si společné odpoledne. To je vždycky krásný pohled. Další Restaurant Day byl naplánován na začátek června, ale nepřijde nám pořád úplně rozumné vzhledem k situaci dělat tak velkou akci, takže uvažujeme o trochu jiném, ne tolik intenzivním formátu.

Další populární akcí je Pecha Kucha Night, kterou spoluorganizuješ a moderuješ v kině. Kde se vám daří shánět stále ty nové a zajímavé lidi, kteří se pak prezentují? Vypíchni někoho, kdo tě zasáhl.

Jsem rád, že se pohybuji mezi skvělými lidmi, se kterými je radost takovéto věci organizovat, kde jsem jenom jedno z koleček fungujícího týmu. Opět je do toho zapojená Eva Hnilicová, také Iveta Friedlová, Honza Kára, Michal Šach, David Růžička a další. Hledání spíkrů máme na starosti všichni v našem týmu. Každý přijde s nějakým zajímavým tipem z českých luhů, hájů, měst, městeček a vesnic. Nejvíc mě vždycky baví prezentace místňáků, lidí z Nymburka a z okolí, prostě spíkrů z lidu. Je skvělé vidět, že jejich prezentace mají minimálně stejnou úroveň jako prezentace protřelých spíkrů. Nejvíc mě asi bavila prezentace Vítka Kolátora, Nymburáka, který se přestěhoval ke Ždáru a začal se věnovat musheringu, psím spřežením. Minimalistické pojetí a fantastická gradace přednášky udělaly své. Bylo to famózní.

Co děláš v současné “nakažené” době? Popiš, prosím, čtenářům svůj denní režim.

Věnuji se jako vždy asi sto věcem zároveň. Ne, to by nebylo přesné. Už přeci jenom dnes víc vím, kde můžu povolit a šetřit síly a naopak díky čemu můžu načerpat další elán. I když ani to není pokaždé jednoduché. Takže abych odpověděl na otázku, práce střídá péči o rodinu a domácnost, a to je dle chuti proložené dašími věcmi, které mě baví a nebo které prostě musím udělat.

Jak tuhle dobu vnímáš? Myslíš, že nám paradoxně něco dobrého přinese?

Jasně, z každé krizové situace můžeme vyjít posíleni, když k tomu tak budeme přistupovat. Ze zdravotního, technického nebo společenského pohledu. Tohle bylo asi už docela dost rozebráno v posledních měsících, takže bych už asi jen opakoval řečené.

Jak vnímáš ještě více ztichlý Nymburk? Vždycky se o něm říkalo, že je to ospalé město, nyní navíc v nouzovém stavu a s minimálním vycházením. Můžeš zmínit i vylidněnou Prahu, kde žiješ.

No to je paráda! Vážně. Tohle je jeden z pozitivních dopadů nouzového stavu. Zrovna toto ticho bych v Praze klidně zachoval natrvalo. V Nymburce, jak říkáš, to je vcelku klidné i standardně. Tedy pokud zrovna nehraje naše ryčná balkánská dechovka Lipno (smích).

Uvědomuješ si v těchto dnech u sebe nějaké změny v názorech, myšlení, přehodnocuješ své kódy chování?

Možná jo. Že asi zvolním pracovní tempo. Tohle je zkušenost, která k tomu tak nějak navádí.

Chtěl bys něco na závěr vzkázat posluchačům Rádia Patriot?

Snad jenom takové závěrečné poselství, že není třeba se na svět dívat černobíle, zbytečně prohlubovat vykopané příkopy, naopak je pomocí vzájemné empatie zasypávat. To platí mezi dvěma lidmi, v rodině, městě i celé republice.

VIZITKA: Jakub Macura se narodil 25. června 1981 v Kyjově. Vystudoval Sociální geografii a regionální rozvoj (jelikož to bylo na Přírodovědecké fakultě, je RNDr.) Vlastně od začátku se věnuje marketingu a komunikaci. S nadsázkou říká, že to zvládne každý, i takový člověk jako je on. Dnes udílí své drahocené rady firmám, jak vybudovat značku, jak se prezentovat jako atraktivní zaměstnavatel a vytváří a organizuje profesní komunity v různých IT oborech.  Má dceru Miriam (1,5 roku). V Nymburce žil od svého útlého dětství až do pozdního adolescentního věku, než se přestěhoval do Prahy. Ale v Nymburce (a nebo ve spojení s Nymburkem) pořád tráví většinu svého volného času. Stále je šéfem skautského střediska Cefeus, vede tu balkánskou dechovku Lipno, pořádá Restaurant Day, PechaKucha Night, mám tu hodně skvělých kamarádů.

Lukáš Trejbal