Folkový festival Ve stínu vodárenské věže otevřel nově i druhou komorní scénu. Slávek Janoušek roztleskal park pod vodárnou

NYMBURK – Ve stínu vodárenské věže. To je za ta léta zaběhnutý folkový festival v parku pod vodárenskou věží. Letos se mimořádně tento sousedský svátek konal v neděli, protože soboty jsou v našem městě obsazené. Nymburk už prostě není to nahluchlé městečko na dlani, jak tomu bývalo v dobách nedávno minulých.

Vítanou novinkou se prvně stala také druhá písničkářská scéna v prostředí dvora Truhlárny Kynčl v Jízdecké ulici. „Truhlárnu zná většina zúčastněných z našich neveřejných akcí, záměr byl už na posledních Múzách na valech, ale bylo tu jen zázemí pro účinkující. Jinak jsem sešrouboval pár palet, namontoval starou markýzu a zametl dvůr,“ uvedl Jan Kynčl, který to tu měl pod palcem. Čouhla z toho nesmírná romantika, místo je vybrané více než příhodně. „Všem se tu moc líbilo, písničkáři mně kápli do noty, znal jsem jen Jardu Kříže a Davida Šitavance. Pokud bude zájem ze strany pořadatelů festivalu, tak se ničemu nebráním. Jen by to mělo zůstat v těchto komorních rozměrech, protože takhle to má koule,“ myslí si Kynčl.

Na dvoře truhlárny vystoupili ještě například Standa Haláček, Blondýna nebo Pepa Štross se synem.

Hlavní stage pod dominantní vodárnou patřila tradičně skupině Lážo Plážo, dále také originální kapele Epydemye a hlavní hvězdě Vodárny, legendárnímu Slávku Janouškovi s doprovodnými muzikanty.

Při příležitosti již 13. ročníku festivalu Ve stínu vodárenské věže jsme vyzpovídali jednoho z tahounů, Tomáše Břízu Březinu.

Tomáš Bříza Březina: Malá scéna byla trefou do černého

Dopadlo všechno podle plánu? Co tě nejvíc potěšilo z programu?

I přes trochu porodní bolesti letošního ročníku, kdy nám Ministerstvo kultury na poslední chvíli zrušilo dotaci a i další drobné problémky, letošní ročník proběhl podle plánu. Musím říct, že jsem si po dvouleté covidové přestávce festival moc užil. Z programu mě potěšila Epydemye, kterou mám osobně velmi rád, ale i Potokap, Přístav nebo Slávek Janoušek byli úžasní a jejich vystoupení jsem si užil. Na malou scénu jsem se díky fofru moc nedostal, ale mám zprávy, že malá scéna byla trefou do černého. Jsem rád, že tento nápad, se kterým přišel Jarda Kříž, padl na úrodnou půdu. 

Lážo Plážo je už tradiční kapelou na Ve stínu. Jak vnímáš s kapelou tento festival, který spoluvytváříš a moderuješ?

Musím upřímně říct, že zkombinovat pořádání, moderování a hraní je pro mě osobně velmi těžké. Těch myšlenek v hlavě v průběhu festivalu je strašně moc a soustředit se na hraní a uvolnit se je téměř nemožné. Nicméně je to naše kapelní srdeční záležitost, takže si vlastně ani nedokážu představit, že by Lážo Plážo nezahrálo. To bych kapele nemohl udělat (smích).

Zřejmě poprvé v neděli, že? Co vás k tomu vedlo?

K pořádání festivalu v neděli nás dovedly okolnosti. Na tradiční poslední sobotu v květnu, kdy se festival pravidelně konal, letos připadly oslavy založení stavebnin Peťura v areálu pod hradbami. A i ostatní soboty před tímto termínem a po něm byly obsazeny jinými akcemi. Proto jsme s Jardou Křížem zvolili netradiční neděli. A z našeho pohledu to nebyl špatný tah. Samozřejmě panovaly obavy o návštěvnost, ale nakonec se ukázalo, že diváci a účastníci s nedělí nemají žádný problém, ba naopak. Díky přemíře sobotních akcí spoustě lidem neděle vyhovovala. A nám pořadatelům taky. Muzikanti můžou většinou bez problémů, stánkaři rovněž a návštěvníci si užijí pohodovou neděli. Rozhodli jsme se v tomto duchu pokračovat i v příštím roce.

Poprvé jste také prezentovaly dvě scény. Ta romantická u Kynčlů dopadla náramně. Stane se už součástí Ve stínu nastálo?

Dlouho jsme řešili problém, který má většina festivalů. Písničkář potřebuje většinou intimnější scénu pro předání svého poselství a na velkých scénách i díky množství návštěvníků, které písničkáři příliš neosloví, dochází k tomu, že ono potřebné intimno nepřijde. A tento problém přesně vyřešila malá scéna. Posluchači, pro které jsou písničkáři zajímaví, na malou scénu rádi přijdou, a pro písničkáře je samozřejmě mnohem příjemnější, když hraje pro publikum, které obsah písní zajímá. Takže z toho vytěží všichni maximum. Účinkující i posluchači. A to byl přesně záměr malé scény. A pokud to situace dovolí, tak bychom rádi tento model zachovali do budoucna. Další výhodou dvou scén je i to, že zatímco na jedné scéně se hraje, na druhé mají muzikanti dostatek času na přípravu. A jednotlivá vystoupení na sebe navazují, proto posluchači, kteří nechtějí čekat, až se účinkující nazvučí, mohou plynule přecházet z jedné scény na druhou a užijí si nonstop program po celou dobu festivalu.

Lukáš J. Trejbal

Foto: Tomáš Březina a  Brigitta Vidimská