22 dní na cestě. Přes 6 tisíc kilometrů. Zlomená řídítka, zadřený motor. Déšť, déšť, pod mrakem, déšť. To je příběh Libora a Milana, kteří na motocyklech Mustang vyrazili z Městce Králové k jezeru Lochness a zpět!
MĚSTEC KRÁLOVÉ – Že se dá na Mustangu dojet k chorvatského pobřeží, od loňska díky Liborovi Královi z Městce Králové a Milanovi Pekárkovi z Údrnic, víme. Že se na tomto, všechnomožné jen ne spolehlivém, pohodlném a rychlém stroji, dá dojet k jezeru Lochness do Skotska a dokonce i zpět, jsme zjistili v neděli 13. srpna před polednem. To totiž dorazili oba dva zmiňovaní cestovatelé po dvaadvacetidenní pouti zpět do výchozího místa, tedy do Městce Králové. A přivítalo je několik desítek lidí, kteří jim celou dobu drželi palce a věřili, že to Libor s Milanem dokáží.
Projet se na motocyklu Jawa Pionýr, konkrétně Mustang po okolí a vnímat vítr ve vlasech, to je pocit, který patří mezi ty velmi příjemné, obzvlášť v letních měsících. Jezdit denně na Pionýru třeba do práce, to už musí být nadšení nebo nutnost. Jet na tomto “motocyklu” 6.000 km, je už ale ryzí bláznovství…
Pojďme se díky deníku, který Libor s Milanem pečlivě, témeř každý den, psali na svůj facebookový profil S Mustangy v jedné stopě, přiblížit pocitům, které dobrodruzi prožívali na své tří týdenní výpravě.
DEN PRVNÍ
JEDEME!
Je to tady. První den naší cesty do severního Skotska je za námi. My dva fandové motosportu a naši dva historičtí Pionýři Eddie a Alfréd jsme dnes v devět hodin ráno úspěšně vyrazili!
Cestu jsme zahájili podobně jako při minulé cestě v rodném Městci Králové, za doprovodu kamarádů, rodin a fanoušků. Dá se také říct, že již tradičně nás vyprovázela siréna žigulika Veřejné Bezpečnosti, kdo u toho nebyl, asi nepochopí 
😊. Bylo pro nás velké překvapení, když jsme zahlédli dokonce povzbuzující transparent.
Celý „slavnostní“ odjezd je v přátelském duchu, popovídáme si s fanoušky, přijmeme vzkazy na rozloučenou, provedeme přednášku o našich stojích a přípravě na cestu. Nakonec samozřejmě společná fotka a za doprovodu několika kamarádů vyjíždíme.
První den na cestě byl bezproblémový po technické stránce, stroje na sobě nedávají nic znát. Horší je to s počasím, které se nám už teď snaží dát najevo, že se máme připravit na Anglické léto. Při projetí Nymburkem nás chytá silný déšť a promokáme na kost. Nebojíme se toho, jsme připraveni. Vytahujeme mundůry, pytle a hurá do pláštěnek!
Podobně jako při loňské cestě na Makarskou i letos, hned první den, potkáváme zvědavce, kteří jen nevěřícně kroutí hlavou. Cesta nám utíká, na tohle jsme se přece celý rok těšili!
Nejprve míjíme dlouhé a táhlé kopce. Při tom si velice dobře vybavujeme přejezd přes Alpy z minulého roku. Plynule navazujeme na další vzpomínku a opět s našimi stroji s maximálkou kolem 50 km/h najíždíme na krátký úsek dálnice. K tomu se dá říct snad jenom to, že naši pionýři to zvládají líp než my 😊.
Cesta ale ubíhá tak rychle, že jsme dorazili až na hranice. Ráno pokračujeme Německem!
A na závěr bychom chtěli poděkovat všem co nás dnes přišli podpořit na odjezd, bylo to něco neskutečného. Také všem sponzorům, kteří naši cestu umožnili a hlavně Vám, kteří nás tu sledujete a fandíte. Držte nám palce, tohle bude jízda!
DEN DRUHÝ
Včerejšek a vlastně také první den naší výpravy do Skotska jsme zakončili kousek za Německými hranicemi. Využili jsme zkušenost z minulého roku a zakempovali jsme hezky se stanem, a to ještě v zákazu vjezdu, kam smějí jen traktory. Ale Němci stejně nepoznají rozdíl mezi traktorem a mustangem, ne? 😊
Po probuzení jsme sbalili šnečí ulitu a preventivně dotáhli řetězy na mašinách. Vyrážíme na asfalt. Cesta je perfektní. Jde o příjemnou změnu, protože Německo známe hlavně z dálnic. Těm se po včerejšku úspěšně vyhýbáme a stojí to za to.
Bohužel se nás drží deštivé počasí. Víc jak polovinu dne prší a my vypadáme jak dva igelitový pytlíky. Je to pro nás výzva, proto přece jedeme!
Během cesty nás potkávají první poruchy. Naše dvojčata, Alfréd a Eddie, trpí od rána stejnou nemocí. Ani jednomu nefunguje tachometr, takže nevíme, jakým závratným tempem se řítíme směr severozápad. Kritičtější moment nastal při příjezdu na jednu křižovatku, kdy Libor prošlápl zadní brzdu. Naštěstí zafungoval reflex a přední brzda a nic se nestalo.
Podvečer se vyvíjí v duchu opravy zničené brzdy a sušení výpravy. Hlavně se psychicky připravujeme na zítřek, třetí den je vždycky kritický. Musíme dorazit na hranice s Belgií.
DEN TŘETÍ
Po včerejší cestě po Německu pokračujeme v úsporném režimu cestování a opět rozbalujeme šnečí ulitu. Tentokrát se ubytováváme mezi kukuřicí. K večeři Milan předvádí své kuchařské umění. Plnohodnotná večeře z polévky, hlavního chodu i dezertu přišla po včerejšku velice vhod.
To nám připomíná, zajímá Vás, jaký je Milan kuchař? Máme zavést speciální kuchařské okénko a dělit se s Vámi o recepty? 😊
Po zalehnutí se snažíme usnout. Ruší nás ale zvuky divokých prasat. Přemýšlíme, jestli by je náš rezervní salám na horší časy přilákal na nezvanou návštěvu. Nakonec usínáme a už asi standardně nás probouzí ranní déšť. Naštěstí se zatím jeví slabě, ale je brzo soudit. Balíme, vyrážíme.
Ujíždíme pár desítek kilometrů a přichází liják. Jedeme, ale nejde to bez pauzírování. Plexiskla se mlží, nevidíme pořádně na cestu. Zastavujeme. Po hodinové přestávce, když se to nejhorší přehnalo pokračujeme. Celou další cestu zvládáme bez větších přestávek.
Ale aby toho nebylo málo přichází kopce, které Pinďouři nezvládají. V dešti tedy do kopce tlačíme oba Mustangy a ještě víc se namáčíme.
Takové podmínky a počasí nám vydrželo prakticky celou dnešní trasu. To znamená 350 km v dešti a větru. Musíme ale pochválit Alfréda a Eddieho. Stroje drží lépe než my a během celého dne, až na nedostatek výkonu v kopcích, nás nenechaly ve štychu.
Po takovém dnu potřebujeme relax, uschnout a sprchu. Zastavujeme tedy u hotelu, ubytováváme se, stroje dáváme pod střechu, aby si také odpočinuly. Bohužel díky počasí se nám nepodařilo dostat se na belgické hranice.
Noc tedy strávíme ještě v Německu a zítra dobyjeme Belgii a rovnou také Brusel!
DEN ČTVRTÝ
Jak jsme již psali, včerejší večer jsme zakončili v hotelu. Celodenní jízda v dešti nás zničila. V hotelu na nás čekal poslední volný pokoj, usušili jsme se, vysprchovali a Milan rozjel ešusovou párty. Ráno je těžké. Po třech dnech na kostitřasu se člověku opravdu nechce z teplý postele. Nakonec ale přeci jen v osm hodin vyrážíme dál. Ujíždíme ale jenom pouhých 6 kilometrů.
Objevil se problém. Eddieho řídítka, o kterých jsme věděli, že nejsou po původním majiteli ve 100% stavu, praskly. Dál s tím jet nemůžeme, zkoušíme se tedy opatrně vrátit a hledat pomoc. Narazili jsme na velké sídlo automobilového týmu RING RACING. Všude kamiony a závodní speciály. Odchytáváme místního mechanika. Pohotový chlápek po prvních dvou slovech reaguje jednoznačně „Připravte to, než já domyju závoďák. To zavaříme!“. Libor je nadšený, tohle je ten pravý autosport! Jdeme do dílny, žádost o zavaření doplňujeme prosbou o vložení kovové trubky do vnitřku řídítek – jako výztuhu. Naší žádosti je vyhověno, kousek trubky, kterou mechanik vzal z kysny na kousky trubek, je na místě, řídítka svařeny! Během opravy se s ochotným pánem bavíme o tom kam jedeme a proč. Vypadá to, že máme nového fanouška 😊. Na cestu nás ještě vybaví kulichy jejich týmu. Abychom prý ve Skotsku nezmrzli. Takový přístup nás baví a jsme za něj moc vděční! Díky Ring Racing!
Vyrážíme tedy na cestu. V některých věcech Němci zas tak odlišní nejsou. Všude je to samá objížďka. Kličkujeme tedy sem a tam. Nakonec se nám daří vymotat a konečně překračujeme hranice Belgie. Nakonec vjíždíme do města, kde všude po krajích stojí lidi, potkáváme supersporty největších značek typu Ferrari nebo Maserati. Trochu se děsíme, ale nikde žádný zákaz nebyl. Tedy potkali jsme jednu „mírně přeškrtnutou“ ceduli, ale to bylo fakt jen mírně 😊.
Ze samolepky na jednom autě zjišťujeme, že jsme se přimotali do etapy závodu „Spa Rally“. Problém je, že nám lidi u silnice fandí, takže nemůžeme cuknout. Za zvuku volání „Go! Go! GO!“ za to tedy pořádně bereme a dojíždíme až do města Spa, kde projíždíme finishem. V tuto chvíli si opravdu připadáme jako chudák Koudelka v Jáchyme hoď ho do stroje.
Den zakončujeme dobytím slibovaného Bruselu a dokonce dojíždíme až k Atomiumu. Je ještě větší, než vypadá na fotkách. Dnes tu tedy přespíme a zítra nás čeká pokračování. Rádi bychom se dostali až do Calais. Držte nám palce a zůstaňte na příjmu!
DEN PÁTÝ
Noc na dnešek jsme opět strávili v kukuřičném poli a šnečí ulitě. Budíček v šest, zahajujeme každodenní rituál. Dolíváme benzín z kanystru, balíme stan, snídáme a kolem sedmé vyrážíme z Bruselu směr Francie.
Cesta probíhá v pohodě, jenom Eddiemu měníme svíčku. Po 1500 km má prostě dost. Jedeme na doraz, chceme chytnout trajekt do Británie! Přesně ve dvanáct přejíždíme belgicko-francouzskou hranici.
O půl jedné jsme v Calais. Už před cedulí se jménem města vidíme vysoký plot, ostnatý drát a vyšlapanou cestičku podél. Hotová Ho-chi-minhova stezka. O kousek dál vidíme to, o čem se dříve tak moc psalo. Všude uprchlíci. Leží všude, kde to jen trochu jde. V ruce igelitku a iPhone. Aby byl klid jsou všude přítomní policajti a armáda. Snažíme se v tom zmatku vyznat a najít cestu k trajektu.
Když jsme se propletli „džunglí“ a povedlo se nám vše zařídit přejíždíme k hraniční kontrole. Celník je fajn, vyptává se, už klasicky nám těžko věří a dostává ze sebe – už trochu ohrané – „Wow!“. Do Británie se dá stále cestovat jenom na občanku bez sebemenšího problému. Fasujeme palubní lístky, přijíždíme k nástupní plošině a najíždíme na loď jako první 😊. Kluci jsou přikurtováni, my vyrážíme na prohlídku paluby. V 17:00 trajekt z Francie vyplouvá.
Asi o hodinu a půl později dokončujeme první část naší cesty do Skotska. Čeká tady náš kamarád Jirka, u kterého budeme nocovat první den v Anglii. Zítra máme v plánu provést servis na našich koních a vyrazit na druhou etapu naší cesty. Spojené Království, těš se!
DEN ŠESTÝ
Včera jsme se vylodili v Británii. Ještě v podvečer jsme si projeli Dover a zakotvili ve Folkenstonu u našeho kamaráda Jirky a jeho manželky Evy.
Jirka si bere na starost naše dva smraďochy. Vytahuje svářečku a snaží se přidělat to co už upadlo, anebo vypadá, že brzy upadne. Přeci jen, jsme zatím v polovině cesty! My jsme mezitím pozváni na luxusní večeři a koštujeme místní pivo. To proto, aby se neřeklo, že nejsme Češi 😊.
Ráno nám začíná pravou anglickou snídaní. A to je takový začátek dne, že lepší bychom si nemohli ani přát. Cítíme se tu jako doma. Ještě jednou bychom tímto chtěli Jirkovi a Evě poděkovat za pohoštění, nocleh a vůbec to, že si naši karavanu pustili do domu. Bylo to perfektní a my jsme moc vděční.
Po snídani vyrážíme a pokračujeme se zvykáním si na jízdu vlevo. Opravdu ale stačí pár kilometrů a už nám to ani nepřijde. Jako bychom tak jezdili odjakživa. Počasí se střída všelijak, ale na slejváky při průjezdem Německem to nemá.
Při dnešní cestě jsme měli v plánu navštívit areál natáčení Top Gearu. Bohužel jsme skončili jenom za plotem s cedulí „Výhradně soukromý pozemek“.
Zítra máme v plánu pokračovat směrem na Sever. Chceme se zastavit prohlídnout Stonehenge. Zřejmě budou Eddie s Alfrédem první Mustangové, kteří tuto 4 tisíce let starou památku navštíví.
Přespávání v kukuřičném poli už máme plné zuby, proto dnes spíme v poli obilném. Tak nám držte palce!
DEN SEDMÝ
Noc v obilném poli proběhla nerušeně a probouzíme se do slunečného dne. Trochu se tomu divíme, zatím nám vždy pršelo. Stan je suchý, nemusíme nic sušit, můžeme rovnou balit a zamířit do Stonehenge!
Cesta ubíhá, navíc to máme od startu jenom 40 kilometrů. Už z dálky je vidíme! Nejsme jediní, které napadlo zpříjemnit si sobotní slunečné dopoledne návštěvou památky. Takže stojíme v obrovské koloně aut, která skutečně vede k našemu cíli.
Po všelijakém čekání a proplétání se kolonou parkujeme. Snažíme se dostat co nejblíže, ale není to snadné. Místní si ze Stonehenge udělali docela výnosný byznys. Celé „ohniště“ je obehnané plotem, přístup k němu je jenom jeden, a to přes zpoplatněnou kasu. Když už ale jsme tady, necháváme motorky u vstupu, kupujeme lístky a jdeme na exkurzi. Při bližším pohledu zjišťujeme, že památka je to sice pěkná a stará, ale čistě pragmaticky je to stále jen pár kamenů 😊. Ale jako by to snad ani už jinak nešlo, začíná pršet.
Mokneme, bereme na sebe pláštěnky a pytle. V tu chvíli jsme pro ostatní turisty dost možná větší atrakce, než samotný Stonehenge. Všímá si nás i jeden Čech z Opavy 😊.
Sedáme na motorky a vyrážíme směr Cheltenham, kde budeme nocovat. Máme zde nového kamaráda, fanouška, který nás pozval na večeři, pivo a nocleh. Ukazuje se, že v Anglii je fajn a takový komfort si snad ani nezasloužíme!
Zítra nás čeká dalších 300 km jízdy a překlopení do poslední části cesty. Před sebou máme ještě 900 kiláků anglicko-skotských silnic a vysněný cíl – Jezero Loch Ness.
DEN OSMÝ
Včerejší den byl ve volnějším tempu a kolem půl čtvrté jsme ho zakončili v Cheltenhamu. Fanoušci Dan a Bára nás pozvali k sobě a návštěvu. Z pionýrů shazujeme pár věcí a čistíme výfuk u Eddieho. Už to fakt potřebuje. Jen tak mimochodem, taky se vám zdá, že Eddie je tentokrát daleko rozmazlenější a vyžaduje větší péči než Alfréd?
Po údržbě následuje večeře a pivko. Užíváme si večer, probíráme se zážitky z cest. Dan je kolega motoblázen, tak debatujeme o motorkách a cestování na mašinách. K večeru se rozhodujeme, že musíme vyzkoušet jaké to opravdu je „být v Anglii“ a vyrážíme do města. Zkoušíme tedy klasický britský bar – Pub. Opravdu to tu žije a je nám fajn. Jo, líbí se nám tu!
Ráno začíná na osmou hodinu. Vítá nás teplá snídaně, následovaná přípravami na další cestu. Zjišťujeme, že Alfréd má poškozený držák na brašnu. Vytahujeme tedy fofrpásky a gumicuk. Vše drží, MacGyver by byl na nás hrdý. Loučíme se, darem dostáváme pivo na cestu a vyrážíme dál.
Znovu chceme poděkovat Danovi a Báře za pohoštění, nocleh a moc fajn večer. Doufáme, že jsme se neviděli naposled 😊.
Sluníčko nám přeje, frčíme jak vítr. Ujíždíme dokonce i dešti. Na jeden zátah bez sesednutí ujíždíme 220 kilometrů. Následuje občerstvení a pokračujeme směr Lancaster. Projíždíme Lancesterem a den zakončujeme v nedalekém Kendalu. Vybalujeme šnečí karavanu, Milan připravuje večeři a těšíme se na pokračování.
Zítra nás čeká předposlední etapa před velkým cílem ve Skotsku. Takže nás nepřestávejte sledovat, řekněte o nás známým ať to finále stojí za to!
DEN DEVÁTÝ
Včera večer jsme zakotvili nedaleko Kethamu. Ačkoli tu nejsou zrovna místa na kempování, podařilo se nám sehnat místo pro šnečí karavanu. Kousek vedle silnice tu má místní bača pastvu pro ovce. Ale protože už žádný ovce nemá, nechává bránu ohradníku otevřenou a trávu růst do výšky kolen. Nám ale tráva nevadí, a tak kempujeme.
Až se sami divíme, jak nám zatím v Anglii počasí přeje! To se ovšem mění ráno, kdy díky dešti ani nemůžeme vystrčit čumák ze stanu. Po chvíli čekání, jestli to přejde zjišťujeme, že to nepřejde. Tak rychle balíme, sedáme na stroje a vyrážíme směr Skotsko.
Po asi 50 kilometrech jízdy v dešti konečně pršet přestává a my pomaličku schneme za jízdy. Když konečně vysvítá sluníčko a ustupují i mraky jsme na anglicko-skotských hranicích. Čekáme tu týpka s dudama, který by nás vítal. Ale asi ho vyhodili. Nebo o nás nevědí. Anebo dost možná oboje 😊.
Ale jsme tu, v poslední části naší výpravy. Zastavujeme u cedule, fotíme se, klasicky vylepujeme samolepku výpravy. Protože Edinburg budeme projíždět při cestě zpět, vydáváme se směrem na Glasgow.
Cesta nás vede na skotský venkov, a to je teda něco! Projíždíme scenériemi, které jako motoristi velmi dobře známe z Top Gearu. Všude zeleň, malé zídky a pasoucí se zvířata. To je přesně ono! Tady si naše stroje připadají dobře!
Ale Glasgow je očistec. Vymotat se z tohohle města nám dává zabrat, ale daří se. Kvůli dešti (a možná proto, že Milanova kuchyně je sice dobrá, ale..) zastavujeme u Burgerkingu. Opět jsme atrakce a způsobujeme lidem úsměvy na tvářích.
Dnes máme v kolech 340 km. Vše nám vychází. Zítra je to tady lidičky. Jezero Loch Ness. Náš vysněný cíl!
DEN DESÁTÝ
Dobyli jsme Lochnesku!
Je to tady, dámy a pánové. Dnes je to desátý den, co jsme na cestě na strojích, které mají tolik výkonu, že nás předjíždí cyklisté. Během deseti dnů jsme dojeli z Městce Králové, až k jezeru Loch Ness v severním Skotsku.
Včerejší noc jsme strávili opět ve stanu. Tentokrát pole vystřídal les. Je to zajímavá zkušenost, opět spíme na pozemku, kam jsme se dostali otevřenou bránou. To by se v našich uzavřených lesech jen tak nepodařilo. Tvrdá zem, na které spíme, nás ale vyhání na cestu už kolem sedmé ráno.
Krajina je stále parádní a nepřestáváme zírat. Ale už tradičně nás chytá na cestě déšť. A ten je tak silný, že na nás ani chlup nezůstává suchý. Nakonec musíme zimou zastavit asi 5 kilometrů od cíle. Ruce nás prostě už neposlouchají. Po menším odpočinku, jsme si řekli, že to kousneme. Vyrážíme a během chvilky se objevujeme na kraji jezera Loch Ness.
V místní restauraci si dáváme oběd za odměnu. Hledali jsme příšeru Nessie, ale koukala jenom trochu. Máme tedy podezření, že jí dvoutakty prostě nevoní. Užíváme si tu chvilku. Nakonec sedáme na motorky a jedeme objet jezero kolem dokola. Je obrovský a krásný!
Jsme prostě tady. Půl roků příprav a plánování, shánění sponzorů, řešení problémů. A díky tomu, že jsme to všechno zvládli, a hlavně obrovské podpoře od Vás, z domova, jsme to mohli dát. Děkujeme!
No ale tím rozhodně nekončíme, jsme v polovině! Teď nás čeká neméně napínavá cesta zpět do Čech. Máme vybranou trasu druhou stranou Británie a následně Evropy. Vyrážíme tedy směr Edinburg.
DEN JEDENÁCTÝ
Máme za sebou nocování v obilí, kukuřici, na louce i ve vřesovišti. Takže jsme si řekli, proč to nezkusit uprostřed lesa. Vstáváme na osmou a s hrůzou zjišťujeme, že jsme se utábořili na cizím území. Místní královna a její hnízdo dobývají náš stan. Takže tentokrát je celý proces balení poměrně tryskový.
Na prvním odpočívadle pak děláme už rutinní servis. Dotahujeme řetězy a vyrážíme směr Edinburg. Už je docela fajn, odečítat kilometry k domovu.
Z hor přejíždíme do krajiny kopcovité. Projíždíme se perfektními, klikatými cestami, které jako by projektovali pro motorky. Už jsme si i zvykli na všude přítomné cedule „Pozor na jeleny“. Po chvilce, co nám cedule zevšedněly, ale máme tu čest potkat jednoho kluka ušatýho přímo na silnici. Obří paroží a dvoutaktu se leká. Naštěstí směrem do kopců – od nás. Srážka by zřejmě pro nás nedopadla dobře. kuse dáváme 240 kiláčků a dorážíme do Edinburgu. Počasí drží, dnes zatím žádný déšť!
Milan se celou cestu těší, jak si ve Skotsku koupí pravý kilt. Vzkaz pro Udrnice zní jasně – MÁM JE.
Počasí ale samozřejmě nevydželo a začíná pršet. Takže nasazujeme pláštěnky a pokračujeme. Den zakončujeme v Glashieli. Zítra chceme zdolat další kousek Británie a pomaličku se přiblížit domů 😊.
DEN DVANÁCTÝ
Včera večer jsme po delší době našli ubytování bez větších problémů. Jen mezi námi.. ubytování je opět náš stan a kus louky. Vstáváme ale netradičně, a to už v jednu ráno. Naši Mustangové se asi pohádali a vzbudila nás rána jako kráva. Startujeme ze spacáků, co když se nám někdo snaží stroje ukrást? Nakonec zjišťujeme, že jsme prostě jen špatně zaparkovali a motorky spadly.
Po této události se nám ráno nechce vstávat. Tak využíváme luxusu toho, že zatím jde vše, jak má a odpočíváme déle než normálně. Nakonec, již naprosto klasicky, za deště, vyrážíme. Po padesáti kilácích jsme opět na hranicích Anglie. Tentokrát už potkáváme borce v kyltu. Sice nemá dudy, ale zato má suvenýry. Přejíždíme hranice, vylepujeme pamětní samolepku, loučíme se se Skotskem.
Pokračujeme na jih, pršet nepřestává, a to přispívá k nenadálé situaci. Milan i se svým Mustangem při sjíždění kopce, za zvuku smyku, mizí pod svodidlem. Libor fofrem zastavuje, Milan žije. Alfréd je na tom hůř. Zahajujeme vyprošťovací akci. Ověřujeme si, že i v Anglii jsou lidi zvědaví, ale jen do té chvíle, než by bylo vhodné pomoct. Všichni pouze přibrzdí, kouknou skrz okno a jedou dál.
Po vyproštění sčítáme škody. Uražený zadní držák na bagáž, nalomené zrcátko, ohnutá řídítka a stupačka. V bojových podmínkách se snažíme co nejlépe narovnat vše, co jde. Vyrážíme dál.
Dnes už nás potkala jenom menší palivová krize. V Anglii opravdu nejsou benzinky na každém rohu, jako u nás. Naštěstí dojíždíme na výpary s pumpě, doplňujeme oba stroje i kanystry a letíme, co to jde k dnešnímu cíli, kterým je York.
Zvládli jsme to, kempujeme a zítra nás čeká jeden z posledních dnů na Britské půdě.
DEN TŘINÁCTÝ
Na noc jsme tentokrát zakempovali u silnice. Mysleli jsme si, že v noci žádný provoz nebude, ale šeredně jsme se pletli. Zvuky aut slyšíme ještě teď. Na příští výpravu tedy s sebou bereme značku omezení rychlosti na 20 km/h, abychom se mohli normálně vyspat.
Ačkoli je to proti všemu, co zatím známe, ráno svítí slunce. To nám opravdu vylepšuje náladu a vyrážíme na předposlední etapu po britských ostrovech. Cesta utíká bez potíží, jedeme bez navigace a dokonce se ani neztrácíme!
Po cestě jsme opět za celebrity pro místní partu kluků. Asi v životě neviděli dvoutakt. Nebo Jawu. Nebo Čechy. Asi deset minut si nás natáčí ze všech různých úhlů, jako televizní štáb.
O chvilku později najíždíme opět na hlavní tah, a to rovnou na nejznámější anglickou A1. Směřujeme to na Londýn. Cesta svítí, všichni 4 jedeme na plný výkon. Potkáváme i našeho krajana v kamionu.. i když to teda byl Brňák 😊. Nejprve máváme jen do kabiny, během chvilky už do foťáku. Tak kdyby náhodou, ozvi se nám pane kolego!
Následuje další jobovka od Alfréda, kterému padá řetěz. Tak ho nasazujeme, dotahujeme, rovnou i tankujeme a pokračujeme. Dnes padl historický milník. Byl to první den na cestě bez deště – a tedy hlavně bez pláštěnek!
Zítra nás čeká nocování u našich fanoušků a v neděli vyrážíme přes vodu zpátky!
DEN ČTRNÁCTÝ A DEN PATNÁCTÝ
Poslední „stanovou“ noc v Anglii trávíme na poli za zvuku racků. A abychom tu noc řádně zakončili, a dali rackům najevo, kdo je tady pán, kupujeme a večeříme grilované kuře. Ráno svítí slunce, prostě paráda! Konečně zase příležitost usušit mokrý věci.. všechno nám totiž pomaličku začíná chytat plíseň.
Na 14. den výpravy máme naplánováno urazit „jenom“ 160 km ke kamarádovi Jirkovi. Čekáme s vyražením tedy až na 12 hodinu. Jak už to tak ale v Anglii bývá, ve dvanáct přichází déšť a tentokrát i s bouřkou. Dva dny sluníčko? To přeci nejde!
Zmoklí, jak slepice přijíždíme do Folkentonu kolem šesté. Dáváme si kompletní servis v podobě horký sprchy a začíná také kompletní servis Alfréda. Jirka zastává post mistra svářeče a vaří na Alfrédovi prakticky vše. Nějak se nám kluk skoro rozpadl.
Dáváme dohromady držák na brašny, kříž a nalomený kolík v rozetě, kterého si všiml Jirka. Nebýt toho, mohli jsme být po cestě v pěkným průseru. V zadním kole, podobně jako loňský rok, nacházíme prasklý drát. Tentokrát to necháváme být. Uklidňuje nás vědomí, že už máme vyzkoušené, že kolo u Mustanga se dá v pohodě repasovat-vyplést na břehu Balatonu 😊. Po servisu nás i mašin jdeme spát. Čeká nás poslední den na ostrově.
Ráno nás opět čeká perfektní snídaně – díky! Po snídani, se sluncem v zádech, vyrážíme směr Dover. Po příjezdu do přístavu hledáme místo prodeje lístků. Tam kam nás místní posílají samozřejmě žádné lístky neprodávají a ještě nás stíhá seřvat místní hlídač, že jsme někde, kde vůbec být nemáme.
Nakonec nacházíme, to co potřebujeme. Řadíme se do lajny pro motorkáře a mezi těmi všemi mašinami různých kategorií a značek budíme patřičný rozruch. Pionýra tu opravdu nikdo další nemá! Rozdáváme samolepky, úsměvy a vyrážíme směr Francie!
DEN ŠESTNÁCTÝ A DEN SEDMNÁCTÝ
Jakmile nás pouští z trajektu ven, vyrážíme na cestu a zdoláváme Francii. Na noc se ubytováváme uprostřed kukuřice. Výjimečně vynecháváme vaření. Fish and chips, které jsme odpoledne jedli v Doveru, nás dokonaly zasytili. A asi už – možná – máme trochu plný zuby Milanovy instantní kuchyně 😊.
Ráno začínáme dobývat Belgii. Přežíváme šrumec v chumlu drahých, rychlých aut a ženeme se pod Brusel, kterého jsme si užili až až, při cestě do Skotska. Strašně nás rozčilujou benzínky. Nechápeme, jak tu nemůžou mít ani jednu plnohodnotnou! Kde jinde by se měl člověk na motorce občerstvit, trochu odpočinout a dát si kafe? Nakonec, s posledními kapkami benzínu dojíždíme k jedné, kde mají dokonce i kasu, nejenom automat.
Tankujeme a máme radost, že až do Německa nemusíme problém paliva řešit. Další věc, která nás teda točí ze všeho nejvíc jsou objížďky. Evidentně celoevropský standard prázdninových oprav. A to v Británii jsme za víc jak týden nepotkali ani jednu! Když už něco Britové opravují, dají na silnici kyvadlový semafor, pár kuželů a je to, žádné zajížďky. A to prostě na kontinentu asi nejde. Standardní situace vypadá tak, že potkáváme ceduli, na ní ve francouzštině nápis a šipka. To je sice fajn, když je člověk Francouz, nebo Belgičan, ale pro dva Čechy nic moc. To u nás jsou alespoň objížďky značené po celé trase, tady to opravdu řeší jedním nápisem na začátku. Díky jedné takové objížďce dojíždíme včera na hranice s Německem až kolem osmé. Celé odpoledne jsme zabili v objížďkách a následných kolonách, které ještě vylepšovala odpolední špička. No nic.
Na německých hranicích hledáme místo na stan. Nakonec se ubytováváme na čerstvě posekané louce. Ráno provádíme hygienu, sprchujeme se a vyrážíme napříč posledním státem, který je pro nás už trochu všední. Po úmorné Belgii máme pořádný hlad. Večeři jsme moc nedali, chtěli jsme hlavně spát. Zastavujeme tedy u Lidlu a dáváme si pořádnou snídani.
Počasí nám ale nepřeje. Vytahujeme pláštěnky a projíždíme silným deštěm. Aby toho nebylo málo, k naší radosti, na každém 50 kilometru objížďka! No prostě OBJÍŽĎKA! Geniálně nám to kazí plány, protože nás nutí vyhýbat se zajímavým místům, kterými jsme chtěli projet. Navíc opět značení není dobré a objížďkové trasy jsou hodně do kopce, takže máme problémy s výkonem a místy se stáváme špuntem pro dopravu my.
Asi 100 kilometrů před dnešním cílem se ztrácíme. Objížďka není značená vůbec. Bloudíme a s pomocí místních se vymotáváme zpět na trasu. Do cíle nám chybí 40 kiláků a doufáme, že zítřek bude v lepším duchu.
DEN OSMNÁCTÝ
Máme další zářez na seznamu míst, kde se dá kempovat. Tentokrát jsme to zapíchli přímo uprostřed lesní cesty, kudy projíždí traktory. Vsadili jsme na to, že němečtí traktoristi nedělají noční. Naštěstí jsme se asi nespletli a probudili se ráno v jednom kuse.
Na osmou tedy vyrážíme a těšíme se, že po minulých dnech to dnes konečně pojede. Stroje jedou jako ďas, dokonce i počasí nedělá naschvály. Ale zase se objevují objížďky! A to tak, že jsme si dnes zajeli přes padesát kiláků navrch. Pořád si myslíte, že máme fajn dovolenou? 
😉
Jediný na co se po toulání po objížďkách těšíme je jídlo. Cesta k němu je dlouhá a tak když konečně dojíždíme do Ilmenau, zastavujeme u místního Turka na kebab. To nás nabíjí a pokračujeme dál. A jak se už stalo standardem, to dál znamená k další objížďce.
Po náhradní trase padá Alfrédovi řetěz. Jeho rozeta, která se projevila už v Anglii stále není ideální. Tak moc se staráme o rozetu a snažíme se, aby se Milanova motorka nerozsypala odzadu, až se u Alfréda zadřel motor. A to je pecka. Libor se tedy vydává do města pro něco k jídlu a nás čeká noční šichta, ve snaze udělat ze zadřeného Mustanga opět pojízdné vozítko. No držte nám palce, chceme stihnout ten slavnostní příjezd domů!
DEN DEVATENÁCTÝ
Jak asi víte, včerejšek jsme zakončili tak, že jsme u jednoho našeho stroje zadřeli motor. Po chvíli napětí se nám ale podařilo zadřený válec opravit a Alfréd může jet dál. Po opravě rozbalujeme náš příbytek, večeříme a oslavujeme zdařilé dílo. Uprostřed noci přichází silná bouřka. Tentokrát jsme připraveni a motorky podpíráme, aby se nám neskácely.
Po budíčku hledáme nějaký krám. Potřebujeme koupit další ochranu před deštěm. Nakonec nacházíme a Libor si „ušije“ moc hezké kalhoty ze 120 l pytle na odpadky. Vzbuzuje tím pozornost místních švestek. Naštěstí to vypadá, že je zajímají víc motorky než hastroš v pytli. Takový jsme měli alespoň první dojem, když nás obhlídli a odjeli. Bohužel si dali kolečko a pak to přišlo. Z moto nadšenců se stali policajti.
„Jak to, že jedna z Vašich motorek má SPZ v pořádku a druhá, ji má namalovanou fixou?!“. Bráníme se, že u nás s tím není problém. Přeci jen, stroje mají platnou technickou. Předkládáme doklady. Němcům se stále nezdá fixa na jedné značce. Nakonec po Milanovi chtějí řidičák a vysílačkou kontrolují, jestli to není terorista nebo uprchlík. Přece jenom, ti jezdí běžně do Německa na Jawách. Nakonec vše dobře dopadlo, vrací nám papíry a s příslibem „máme to už jen 100 km domů a jedeme rovnou“ nás pouští. Je zajímavé, že mimo této události, nás za celou cestu nikdo nezastavil. Až teda na naše „domácí“. Tímto zdravíme do Městce na služebnu 😉.
Když konečně vyrazíme na poslední „stovku“ k naší čáře, motáme se sérií objížděk a dalších nepříjemností. Na posledních 30 km se dokonale ztrácíme v objížďce, která není značená vůbec. Vytahujeme navigaci a ta nás vede skrz pole, lesy a zase lesy. Když vidíme ceduli „Vejprty“ jsme šťastní.
Těchto 100 km k domovu jsme jeli víc jak 4 hodiny. A to i na stroji jako je pionýr je masakr. Za hranicemi jsme zamířili na Chomutov, a nakonec zakempovali poblíž Mělníka. Takže dobrá zpráva je, že jsme doma. Špatná, že sice jsme doma, ale do Městce nám zbývá ještě pěkný kousek. A tak pokračujeme a vidíme se v neděli!
DEN DVACÁTÝ
O tomto dni deník mlčí 🙂
DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
Jste na zítřek připraveni? My hlasíme, že rozhodně ano! Nevíme přesně, jakou odpověď mají naši dva kabrňáci, ale my víme, že i kdyby jsme to měli dotlačit nebo dojet na jedničku, tak zítra v 10:45 budeme v Městci na náměstí na slavnostním příjezdu! Těšíme se na všechny!! 
🙂
PS: Milan hlásí, že v tom kiltu bude fakt kus 😉
DEN DVACÁTÝ DRUHÝ
Jsme v cíli!!
K dnešku ani nemáme moc slov. Už od ranních hodin nás přepadlo nadšení, ale zároveň i trochu nervozity z posledního krůčku domů. Cesta jako taková se nesla v klidu a míru, protože domů jsme to měli necelých 50 kilometrů. Jen naše těla říkali, ať už jsme doma. Na příjezd samozřejmě opět svoláváme kamarády s VB a dáváme si s nimi sraz na nedaleké benzínce poblíž Městce. Jak už to u nás bývá zvykem do Městce a na samotné náměstí přijíždíme za zvuky houkačky.
Po příjezdu na náměstí vidíme velký dav fanoušků a kamarádů, kteří nás přišli podpořit. Ovšem to byl jenom začátek.. Už po přijíždění na betonovou plochu se otvírají špunty a my vjíždíme slavnostně do cíle za stříkajícího šampaňského, jako vítězové závodu 🙂 „Jak jste mokrý odjeli, tak mokrý i přijedete!“ říká Milanova mamka a má naprostou pravdu.
Dostáváme první obejmutí od nejbližších, roníme slzy štěstí a přichází překvapení číslo 2. Když jsme nezastihli dudáky v kiltu ve Skotsku, tak si je dáme doma! Jsme neskutečně překvapeni a máme velkou radost, protože takové překvapení jsme opravdu nečekali. Tímto děkujeme nejenom pánům za skvělé hrání, ale i všem, kdo se na tom podílel!
Od té chvíle na nás čeká hromada jídel, které pro nás místní připravili, abychom se prý spravili a nabrali. My souhlasíme, koštujeme a debatujeme o cestě, jako takové.
Proto na závěr bychom Vám chtěli poděkovat za vše, co pro nás děláte. Nečekali jsme takový příjezd a jsme za něj hrozně rádi a taky náležitě pyšni! Taková věc se nebude opakovat a kdo nebyl, opravdu prohloupil. Podpora, která nás provázela celou cestu od Vás byla neskutečná a na dnešním příjezdu se jenom potvrdila v mnohonásobném měřítku.
Když si vzpomeneme, jak nám bylo při jízdě v silném dešti 300 kilometrů a byli jsme nejenom promočení všude, ale i frustrovaný vším, co je kolem nás. To se slovy nedá popsat.. Ovšem když pak otevřete večer stránku a vidíte tu všechnu odezvu, tak si říkáte, že to má smysl a ten smysl, to má DÍKY VÁM!
Děkujeme proto za vše, děkujeme všem co pomohli a pomáhají nám, děkujeme za podporu a děkujeme všem co jste kdy dorazili na naše akce a byli jste jejich součástí. Děkujeme samozřejmě i naším sponzorům bez kterých by to nešlo a jsme za ně velmi rádi! Děkujeme taky za pomoc v Anglii, kterou nám poskytli Jirka s Evou a Dan s Bárou. Také děkujeme Michalovi, který se nám staral o stránku a bez kterého by nebyly reporty takové, jaké byly, protože v sedle se spoustu věcí špatně stíhá.
Nezbývá nám než Vám děkovat a být Vám všem zavázáni! Přesně pro takové momenty to děláme!
Abychom se ovšem přiznali, další cesta není v plánu, ale o tom zase někdy příště 🙂
