Blízko v budoucnosti fouká (recenze alba Nietoksia projektu Labutě a krysy)

Labutě a krysy jsou dnes projekt jednoho muzikanta, kterým je Richard Hanus alias Riku. Zpívá a doprovází se na klávesy. Napsal veškerý materiál pro Nietoksii. Ta vyšla před časem a podle Hanuse navazuje svou intenzitou prožitku – a výpovědí – na první vydanou desku Labutí a krys s názvem Davvišuvva (2001).

Album Nietoksia (finsky Závěje) zahájí výborný otvírák The Forest. Střídá se tu – a nejen tady – čeština s angličtinou. Stejně tak se střídají rychlé šlapavé pasáže s těmi jemnými romantickými jako od Jiřího Maláska. Ten ovšem nebyl psí voják, jakým Richard Hanus rozhodně je. To nervní hraní se zpěvem rozkolísaným jako když bouřka vypíná v domě proud a chvíli se svítí a za moment je tma.

Nesmím opomenout našemu posluchači cizokrajnou finštinu v songu Na provázku/Zvony. Sluší mu.

Celou deskou se vine nit ztracené a oplakávané lásky. A i když to může působit lehce plačtivě, vyznění je často radostné a nadějeplné. I když cítíte, že bolest vyzmizíkuje až čas. Jednou z takových písní je třeba Agapé, další Marraskuu.

Líbezné jsou Labutí citoslovce v písních, kdy Riku nezpívá text, ale pocit vyjádří hatlamatilkou. V těch chvílích se všechno zlidšťuje, uklidňuje, uvolňuje, probouzí do nového. Funguje to ve Forestovi i v Na provázku/Zvony. V ní zaujme nostalgický verš: Nezavírej na škvíru/já nejsem na šmíru/já jsem jen taky sám.

V dnešním odcizeném a překorektním světě vidím Labutě a krysy jako jednu z posledních zastávek, kde mi chutná napít se z kaluže a čumět někam do dáli z pustého nádraží na konci města (a myslet si a dělat co jen chci). Riku je takový retro chlápek s vizáží poustevníka.

Sám o sobě tvrdí, že je těžký introvert. Z desky to je možná patrné, což nic neubírá na faktu, že je to silná výpověď. Drží zároveň dobře pohromadě a nesype se při neopatrném zacházení jako cukr krupice. Co na tom, že Riku nemá v hrdle zlato, ale spíš nějaké finské jezero.

Jedním z nejsilnějších momentů alba Nietoksia je Teorie všeho: Na konci všeho je začátek něčeho… Moc to východisko nedává, ale nápovědu ano. Totiž že si každý musí najíst cestu sám.

Závěrečná Molekuly chladu je krásná balada, možná by obstála i jako samostatná báseň bez hudby. Zpívá se v ní: nejdřív usnul pocit/fouká/pak nezvaní hosti dovnitř vnikli v noci/fouká/blízko v budoucnosti/fouká vítr/fouká/molekuly chladu/přebírají vládu/vítr fouká sníh/umřít v závějích/jasně že tvých. Do politiky zabrousí Systém se rozpadá. Flashback k tomuto: Hanus jednou v rámci protibabišovských demonstrací v roce 2019 recitoval z nymburského pódia báseň Kdo krade, je zloděj.

Vizuál pro album namalovala výtvarnice Renata Hanusová. Vypadá jako popraskaná zeď, kterou v 70. letech Vladimír Boudník přenášel na plátno. Je pábitelská stejně jako vůně a možná trochu nerušící zápach Labutích a krysích písní.

Labutě a krysy aka Riku vydává CD Nietoksia v limitované edici. Veškerý výtěžek z prodeje pošle na válkou zuboženou Ukrajinu.

Album je k poslechu a ke koupi zde: https://labuteakrysy.bandcamp.com/album/nietoksia

Lukáš J. Trejbal

Foto: archiv Richarda Hanuse a Miroslav S. Jilemnický