Jiří Štěpo Štěpánek. Jméno, které znají dvě generace příznivců taneční hudby. Ikona diskoték i rádiového mikrofonu

21. 4. 2022

LYSÁ NAD LABEM / NYMBURSKO / MLADOBOLESLAVSKO – Asi není klub či kulturní sál na Nymbursku a Mladoboleslavsku, kde by za svoji více než třicetiletou kariéru nehrál. Řadu let jsme ho mohli pravidelně slýchat na mladoboleslavském rádiu Delta, kde zastával post programového ředitele. Na sklonku 90. let byl členem Akademie populární hudby. V současné době vyrábí rádiové spoty, tvoří reklamní texty… Spolupracuje s několika internetovými rádii, včetně mladoboleslavského Rádia MB. Pochází z Lysé nad Labem, kde také jako DJ po boku Jirky Holendy začínal. Holky ho milovaly a pořád milují pro jeho klučičí úsměv, a všichni pak pro dobrou muziku. Diskotéky dělá dodnes. Před pár dny v pražské Retro Music Hall účinkoval na jednom pódiu s Michalem Davidem, během velikonočních svátků kromě moderování mistrovství v kulturistice absolvoval hattrick v podobě diskoték v Mladé Boleslavi, Sojovicích a v Lysé. Na lyské “domovské” scéně se na něj můžeme těšit 14. května a pak 18. června, kdy zahraje na festivalu “Léto v Lysé”. Hudba je pro něj životním koníčkem a, jak sám s úsměvem říká, je jejím fanatickým sběratelem.

Následující rozhovor s Jirkou Štěpo Štěpánkem určitě potěší ty, kteří na jeho muzice vyrůstali. A ty, kteří se narodili na konci 20. či v 21. století, třeba bude zajímat, jak to v diskotékovém “pravěku” bylo.

Poprvé jsi jako DJ hrál v 17 letech na diskotéce v lyském hotelu Král, tehdy hotel Polabí. Pamatuješ si, jaké to bylo stoupnout si před narvaný sál?

Moje první hraní pro obecenstvo bylo vlastně ještě mnohem dříve. Jako kluk jsem hrál pro pionýry v Lysé nad Labem 😊 Střídal jsem tady nahrávky z gramofonu a kotoučáku Tesla, bez mixážního pultu a na pokojové bedýnky. Stoupnout si před jakékoli publikum je pro mě stále hodně zavazující a příjemně stresující. Nechci zklamat a mám i po letech trému. V sedmnácti letech bylo 90 % lidí v sále mými vrstevníky a v té době jsem byl hodně sebevědomej. Takže tenkrát na pohodu. Dnes už je to naopak 😊

Tandem Jiří Štěpánek a Jiří Holenda

Část své kariéry jsi hrál na diskotékách s Jirkou Holendou. V době, kdy jsi začínal, byl Holenda v regionu, a nejen v něm, velmi známý. Jak na spolupráci s ním vzpomínáš?

Jirka mi v začátcích hodně pomohl. Stal se mým druhým tátou. Na tu dobu moc rád vzpomínám. Někdy v létě 1988 jsem Jirku drze oslovil na jeho diskotéce v Ostré. Nabídl jsem mu nové nahrávky na kazetách. Už od roku 1985 jsem pravidelně poslouchal hitparády a sledoval i ty západní, takže jsem věděl, co zrovna venku frčí. Jirka mě pozval domů, koupil pivo do džbánku, nahrával si písničky a kecali jsme o muzice. A od té doby se stal na pár let mým velmi blízkým přítelem. Společně s tebou (Janou Křížovou) mě připravoval na první přehrávky na podzim 1988 v Loučeni.

V době hluboké totality všichni muzikanti a i DJs museli dělat tzv. přehrávky, dávat schvalovat scénáře… To jen na vysvětlenou pro mladší generaci. Jak na ty loučeňské vzpomínáš? Kde byly v “odborné” porotě asi tři čtyři “soudružky” a jen jeden profesionál z oboru. Myslíš, že to pro Tebe a Tvé kolegy bylo v něčem přínosné?

Já jsem nad tím tenkrát zase tak moc nepřemýšlel. Pokud jsem chtěl DJ dělat oficiálně musel jsem toto podstoupit. Musím říct, že jsem komunisty neměl už v té době v lásce. Poslouchal jsem od patnácti každý den Hlas Ameriky a udělal si svůj vlastní názor. Takže i vytvoření „scénáře diskotéky“ s tím, co a jak budu po každé skladbě říkat, mi už tenkrát přišlo absurdní. A ty Jano víš, jak si pak tento scénář pro nás s Jirkou na poslední chvíli přepisovala doma na stroji. Dodnes ti jsem vděčný za pomoc.

Scénář taneční diskotéky Jirky Štěpánka, rok 1988

To je milé, díky.

Pamatuji si, jak mě Jirka Holenda radil, že až pojedeme na přehrávky, musím si ráno přivstat a musím se rozmluvit. Takže jsem vstal v šest ráno, vzal si noviny (internet a mobil neexistovaly), sedl doma na WC a četl si nahlas 😊 Scénář mám dodnes v archivu. Musím to zdigitalizovat. Také jsem před několika lety dal na svůj youtube kanál záznam z přehrávek, krátkou část. Dodnes mi lidé píší, jestli to bylo normální a proč se to dělalo. S odstupem času si myslím, že to bylo částečně dobré. Sítem prošli jen kvalitní lidé s hudebním přehledem, technicky zdatní. Dnes už může hrát za honorář kdokoli i bez vztahu k hudbě a djingu. První přehrávky jsem tenkrát udělal a dostal výjimku na hraní na Nymbursku, protože jsem nemohl jako sedmnáctiletý vystupovat sám. Bylo to snad poprvé v historii místních přehrávek. Mohl jsem si tenkrát zvolit, s kým bych chtěl jako s „dohledem“ hrát. Zvolil jsem Jirku Holendu a začala krasojízda.

Osmdesátá a devadesátá léta byla pro diskotéky obdobím “hojnosti”. Máš přehled, na kolika diskotékách jsi do dneška hrál?

Vůbec netuším. Nikdy to asi nedokážu spočítat. Na konci osmdesátek jsem jezdil převážně jen s Jirkou. Jezdili jsme Chleby, Straky, Sány, Nymburk, Milovice, Zbožíčko, Kostomlaty, Dobšice, Štěchovice a Únětice u Prahy. Stále moc rád vzpomínám na cesty legendární Škodou 1203 a na Čendu, našeho řidiče, který nás bohužel opustil v roce 2003. Měl se mnou taky svatou trpělivost. V Lysé nad Labem se hrálo v Hotelu Polabí, U Bílé labutě (Chloupkovi – naše páteční orgie) a ve vinárně U sv.Václava. Zaskakoval jsem třeba v legendární „Rotundě“ na ostrůvku v Nymburce za Slávka Jíšu. Ten mi jako honorář vždycky dal jeden sedmipalcový singl. Nechal mě vybrat si, čehož určitě litoval. Vždycky jsem si z jeho kufru vyzobnul nějakou pecku. Po revoluci se naše cesty s Jirkou rozdělily. Začal jsem pracovat sám. Hrál jsem každý víkend i dvakrát. Milované bylo hraní v Kostomlatech „U Járy Cimrmana“ a ve Velkém Oseku v „Haciendě“. Každý pátek Osek a sobota Kostomlaty, a to od roku 1990 do poloviny 90s.

Rané devadesátky

Byls jeden z těch, kteří vozili muziku “z venku”. Dnes to není žádný problém, ale tenkrát to asi bylo docela složité…

Jak jsem již říkal, od konce roku 1985 jsem pravidelně poslouchal západní stanice. Radio Luxemburg, Rias 2 a Berlin Chart (hitparádu ze Západního Berlína) a hlavně rádio SR1 z NSR, kde uváděl západoněmeckou hitparádu Wolfgang Helmann. Jeden z mých rozhlasových vzorů. Každou středu od 18 hodin uváděl TOP 75. Nikdo mě ve středu večer doma nesměl rušit. A v pondělí o půlnoci našeho času uváděla Americký žebříček TOP 10 na Hlasu Ameriky Jana Šrámková. To byly nádherné zdroje. Tady jsem slyšel poprvé nově vycházející zahraniční skladby, nahrával si je a měl tak velký náskok před ostatními. Hodně jsem kupoval nahrané kazety se singly od různých veksláků. Jeden známý měl třeba chalupu v Sušici na Plzeňsku a nahrával čistě a ve stereo hitparádu na rakouské stanici Ö3. Singly se kupovaly jen sporadicky, protože jeden stál cca 250 korun. A honorář za jednu diskotéku byl pro představu 500 korun. Po revoluci se vše změnilo. Muzika byla přístupnější. Já si nechával muziku posílat třeba po řidičích jedné firmy z Londýna. Maxisingly, které mi tam kupoval Karel Špitálník z Lysé. Později jsem se stal členem mezinárodní organizace DJs – DMC (Disco Mix Club) a odebíral každý měsíc speciální vinylový pack za 3.000 korun měsíčně. Prakticky jsem pořád hodně utrácel za muziku, protože jsem ji miloval a chtěl hrát lidem. Internet neexistoval a kdo chtěl být na špici, musel si muziku vyhledávat sám. Krásný časy. Dodnes cítím tu vůni nových vinylových desek.

Jaká muzika je Tobě nejbližší?

Jakákoli melodická. Ta, co mě chytí za srdce. Jako dítě jsem vyrůstal na Ricchi e Poveri, ABBA. Jako DJ zase na „Italo disko“ a „House Music“. Dnes už poslouchám cokoli, co mě osloví a pohladí na srdíčku. Ze současné muziky toho ale moc není. V autě poslední roky neposlouchám žádné rádio. Mám tu flasku v USB s mraky muziky z 80s a 90s. To je můj „ohříváček“ v zamračených časech.

Paralelně s “diskžokejstvím” jsi řadu let pracoval na mladoboleslavském rádiu, které jste s kolegy postavili doslova vlastníma rukama. Několik let jsi zastával post programového ředitele. Měls pořad, kde jste představovali zajímavé regionální kapely, dělali rozhovory s námi, pořadateli akcí. Jaké vzpomínky máš na tuto životní etapu?

Je to pro mě pořád citlivé téma. Po třiadvaceti letech to skočilo a bylo to, jako když vám vezmou dítě. Jsem ale moc rád, že mi osud to čtvrtstoletí dal. Že jsem mohl dělat to, co mě celý život baví, a to nemůže říct každý. Práce za mikrofonem se nevzdávám ani teď, jen je to spíš rekreačně. To, co jsme si mohli ve vysílání dovolit, už si nikdo nikdy nebude moci dovolit. V roce 1995 jsme se učili dělat v ČR rádio a jedno z nich někam dostali. Teď už to dělají jinde a jiní. Nemáme se za co stydět a posluchači nám dávají zapravdu dodnes.

Jiří Štepánek za mikrofonem a mixážním pultem původního studia Rádia Delta v Máchově ulici v Mladé Boleslavi

Byly doby, kdy bylo v sále hotelu Král tak narváno, že si lidi museli nad hlavami podávat pití (to by nám dnes bezpečáci dali, a právem). Myslíš si, že diskotéky někdy zažijí velký comeback?

Nevím. Přál bych si to. Parafrází slov klasika: „Tento způsob zábavy zdá se mi v 21. století poněkud nešťastným.“ Hudba, film ztratili svoji hodnotu. Lze si kdekoli stáhnout gigabajty čehokoli. Lze si pustit miliony vytvořených playlistů pro jakékoli příležitosti na Spotify. Ta přidaná hodnota, že někam jdete, abyste slyšeli něco nového, odpadla. Osobně teď sázím na sentiment a nostalgii. Hraji nejraději pro své vrstevníky. Když vám poděkují za hudbu a báječný večer, kdy si zavzpomínali a po letech slyšeli písně, které už zapomněli, je to ta největší odměna. Žánrové večery jsou v této době pro mě řešení.

Co, kromě moderování akcí a diskoték, v současné době děláš?

Živí mě třeba copywritting. Reklamní textařina. Vyrábím radiové spoty na zakázku. Mými pravidelnými klienty jsou prestižní domácí hudební vydavatelství Universal Music, Warner Music, Supraphon a další. Také organizátoři velkých festivalů jako Okoř, Benátská, JamRock a dalších. Moje služby využívají produkční agentury jako BrainZone nebo agentura Petřinová. Můj hlas je součástí televizních a rádiových reklamních kampaní. Už deset let potkáváte můj hlas během poslechu nepředplacené služby Spotify. Během týdne dělám „provozáka“ v jedné firmě.

Za “Návrat do budoucnosti” děkuje Jana Křížová.

Foto: archiv Jirky Štěpo Štěpánka, Jana Křížová