Německá okupace sochu Mistra Jana Husa smetla. Bílkovo dílo ale nakonec v Kolíně stojí dál, i když na jiném místě

KOLÍN – Ulicemi českých a moravských měst a obcí ve středu 15. března 1939 padal sníh s deštěm. Lidé stáli s obavami v ulicích, kde se valili vojáci nacistických vojsk jako zelenošedá masa. Brzy nastaly zásadní změny. V Kolíně historie napsala příběh sochy Mistra Jana Husa od sochaře Františka Bílka. Příběh nakonec skončil po 35 letech šťastně.

Slavnostně měla být odhalena socha Mistra Jana Husa 5. července 1914, ale vzhledem k atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d´Este 26. června byla slavnost odložena na 20. září. Na hlavní kolínské náměstí původně navrhoval tvůrce pískovcovou sochu vysokou 15 metrů, ale nakonec byla schválena výška 7 metrů. František Bílek ovšem nebyl příliš spokojen s umístěním v severozápadním rohu náměstí před radnicí. Nicméně expresivní dílo věčné pochodně, které sochař označil „Strom bleskem pravdy zasažený, který shořev neshořel“, na svém místě dlouho nevydrželo. Po vstupu nacistických vojsk 15. března 1939 postupně přicházely změny ve veřejném životě. Husovy oslavy se u pomníku konaly ještě naposledy v červenci 1939. Pomník okupantům vadil a vrchní zemský rada dr. Ekholdt jeho umístění označil za nevhodné. Socha byla rozřezána a v prosinci 1941 odstraněna.

V bednách části sochy uskladněny na Kalcovce na kolínském Zálabí přežily válku. Po jejím skončení se brzy vynořily snahy o návrat, hledalo se vhodné místo. Bylo rozhodnuto o vztyčení sochy náměstí Vinařického, které bylo přejmenováno na Husovo. Sochu před sestavením restaurovali a byl doplněn jeden chybějící díl. Ještě dlouho se pak tradoval mýtus, že se dva díly nenávratně ztratily. Slavnostně byl pomník odhalen 5. července 1949. V roce 1970 jej restaurovali v roce 2006 zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR.

Křížová cesta, další významné dílo Františka Bílka, zdobilo od roku 1913 stěny kolínského chrámu sv. Bartoloměje. Čtrnáct obrazů mistr vyřezal z dubového dřeva na objednávku tehdejšího děkana Václava Sixty. Křížová cesta je nyní v péči restaurátorů a do chrámu se letos vrací.

František Bílek (1872-1941) byl český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění období secese. Vytvořil mimo jiné postavy českých duchovních i světských velikánů Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé a další. Vyjadřoval jimi příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa. V Bílkově vile na Hradčanech je zpřístupněn mistrův ateliér. Ve stálé expozici jsou kromě původního vybavení interiéru prezentována díla z jeho vrcholného tvůrčího období – volné sochy, reliéfy, kresby, grafiky, nábytek a keramika.

Jiří Červín

František Bílek (1872-1941)

Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou – daltonismus, zabraňující Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze studovat sochařství.

Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Akademii Colarossi u prof. Injalberta. Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanisław Wyspiański. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest. Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu, a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.

František Bílek – umělec, představitel epochy symbolismu a secese – byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale byl i grafik, kreslíř, ilustrátor, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění a také dobrý architekt. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa.

Ve svých grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře a vlastním navrženým písmem doprovázel některé své grafické listy. Kresbami a dřevoryty ilustroval např. Březinovy básnické sbírky Tajemné dálky (1895), Ruce (1901), Březinovu sbírku esejů Hudba pramenů (1903), knihu jeho dopisů i velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941).Dřevoryty a litografiemi ilustroval Tomáše ze Štítného Dokonanie kněh šesterých.

Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty.

Navrhl stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu – „Chaloupka“ v Chýnově (1898); vlastní vily v Praze; navrhoval i jiné různé kusy nábytku i celé bytové interiéry. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť.

(zdroj: cs.Wikipedia.org)