„Nakažená“ doba mi vhání slzy do očí (opožděná reportáž z prvních dní karantény)

Ocitli jsme se ve zvláštní době – nakažené virem. Musíme se v ní nějak vyznat a naučit žít i v našich domovech. Je tady, nikdo ji nezval, přilétla náhle a střílí do zad. Každý se s ní nějak popasuje, zahalen v roušce, ve ztichlých ulicích.

Ještě v neděli jsme si s rodinkou udělali malý piknik na Špičce pod hradbami v Nymburce (chvíli před tím byly uzavřeny restaurace, původně jsme chtěli jít na společný oběd). Dcery upekly slané dobroty, zapíjeli jsme je plechovkovým pivem. Ještě jsme se objali. Když jsem šel dceři naproti, někdo na nás z balkónu věžáku zařval: „Roznášíte bacily!“ A okamžitě zmizel. Trochu nás to vyděsilo, ale pak si řekli, že lidi se prostě bojí. Podotýkám, že to bylo v den, kdy rozhodnutí o všemožném omezení pohybu bylo vyhlášeno až chvíli před půlnocí.

V týdnu pak přibylo povinné nošení roušek nebo něčeho, co vám zakryje nos a ústa. Přiznávám bez mučení, že jsem se trochu styděl zahalit se a jít tak do krámu. Pak jsem ale zbytečný stud někam zahodil a vyšel. První roušku jsem si vystřihl ze spacího trička, k tomu přidal slabé lanko za uši. Nebylo to nijak atraktivní, ale co. Nejsme na přehlídce. Později mi ale došlo, že některé dámy mohou mít roušku přes celou hlavu a nepřestanou být krásné. Roušky hodně zvýraznily oči, všimli jste si?

Všechny prodavačky u nás v Jednotě měly roušky, i nakupující. To mě uklidnilo. Venku to bylo horší, mladí na to prděli (v ojedinělých případech), staroušci měli všichni. To se poněkud střetávalo s informacemi, že starší to mají na háku. V mé hodině a půl, kterou jsem musel ve městě absolvovat, jsem zažil něco jiného.

Přihlásil jsem se do charity, spolupracující se skauty, jako dobrovolník, protože jsem chtěl nějak v této překotné době přispět. Roušky šít neumím a odpolední klid na lůžku mě už nějak nenaplňoval. Co člověk může? V charitě mi paní nanosila ochranné pomůcky. „Jak že se to jmenujete?,“ ptala se mě opakovaně. „Já tu ještě nemám všechna jména po tom včerejším videoškolení,“ prohodila. „Ruku si asi nepodáme,“ zapojuji se do hovoru. „To ne, tady máte ještě francovku, ale nevypít, používat jako dezinfekci,“ vtipkuje paní. Poznala ve mně asi nějak příznivce Plastic People. Trefila se. Potom půlku dne nemůžu z hlavy dostat jejich dezinfekční píseň: Koupil jsem si francovku / dal jsem za ni třicet korun / teď ji vozkusím / jestli je lepší než rum.

Lavička s Hrabalem ještě není venku na náměstí. Vzpomněl jsem si, že když se tu konala demonstrace proti zinkovně na Zálabí, někdo roušku dřevěnému spisovateli připevnil. Měl už do foroty. Zatím ještě čeká na chodbě v úřadu, až ho vydají turistům napospas. V okrasném čtverci za ním (kam bývá na jaře umístěn) vystřelily zářivě narcisky. Jaro na koronavir kašle, prodralo se půdou, ptáci dali dohromady své symfonické orchestry.

 

 

 

Odpoledne mi volá koordinátorka a předává kontakt na paní. „Bude chtít vyzvednout na poliklinice recepty na léky, uvidíš, co dál,“ přijímám s radostí telefonát. „Vy jste ještě mladej, to se hned pozná,“ začne paní na druhé straně vzdušného drátu. „No, někdy si tak po ránu nepřipadám,“ směju se na neznámou paní. „Jen nepovídejte,“ nenechá se. Druhý den recepty vyzvedávám na poliklinice, kde u její obvoďačky není ani noha. Situace, kterou jsem tu nikdy nezažil. Je ticho, klid. Paní doktorka o mně ví. Poněkud useknutý tiskopis mi předává v rukavicích. Ve vyfasovaných rukavicích přijímám. Z igelitových rukavic do rukavic. Dole v lékárně je vyzvedávám, pak míjím zavřenou trafiku. „Jeďte do posledního,“ naviguje mě paní z paneláku. Otevírá mi dáma plná života, rok ji schází do devadesátky. Zastíní mě svou dávkou energie hned ve dveřích, vypráví, ptá se, jestli jsem prý Nymburák. „To já jsem patriot, bydleli jsme na náměstí. A vy jste příbuzný s panem Trejbalem ze Zálabí?“ „Asi ne,“ odpovídám. Paní mi nese peníze za léky a nechce nazpátek. Za žádnou cenu. Musím ji padesátku nechat na skříňce v chodbičce. Loučíme se. Ještě ji přislíbím roušku a mizím.

Den na to ji volám, že ji hodím roušku do schránky, aby mi bzučákem otevřela. „Ne, to se musíme vyrovnat,“ nedá se paní. Když odcházím směrem ke školce, paní nelení a mává na mě z balkónu: „Děkuju moc,“ volá. „Není vůbec zač,“ stydím se a jdu. Je mi trapně. Co může člověk udělat? Nepřipadám si, že bych nějak pomohl. Mělo by to být normální. Bez smlouvy, videokonferencí a tak.

Mezitím se lidé propojí, za rouškami se usmívají, šijí je jako o závod. Například v Poděbradech se spojí několik dílen, firem (Poděbrady šijí roušky). Pak je vozí na potřebná místa. Tato „nakažená“ doba mi občas vhání slzy do očí. Z dojetí. Strašně si přeju, aby byla zároveň nakažlivá a zůstalo nám z ní to dobré, co v nás je. Co nás pojí.

Lukáš Trejbal

foto: web města Nymburk a Lukáš Trejbal