O zaniklých obcích a osadách pod Bukovou horou přednášel historik Petr Karlíček v Bistru u Waldy ve Verneřicích. Při vůni guláše pokřtil třetí vydání knihy

VERNEŘICE – Historik Petr Karlíček pokřtil třetí rozšířený dotisk knihy mapující zaniklá místa pod Bukovou horou v Bistru u Waldy ve Verneřicích. Zájem byl veliký, mnoho účastníků se dokonce vydalo těžkým terénem ze Zubrnic na Bukovku a pak do Verneřic pěšky. Kniha je unikátní a hladí česko-německé vztahy. 

Vydání publikace Průvodce po zaniklých obcích, osadách a samotách pod Bukovovou horou vzbudilo mezi zájemci takový ohlas, že se autoři odhodlali pro druhý dotisk, který nabízel nová zjištění a vzpomínky původních obyvatel, respektive jejich potomků. Jenže, pořád to bylo málo a začali se ozývat další a další lidé, kteří k tématu měli co říct. Navíc se v archivech našly nové (staré) fotografie a záznamy. Pokud tedy chtěl historik Karlíček tuto kapitolu vědeckého bádání nějak alespoň částečně uzavřít, musel vytvořit další rozšířené vydání a i když se jedná vlastně pořád o to samé, tak je to důvod ke zvýšené pozornosti zájemců o relativně nedávnou historii území Sudet.

„My jsme před dvaceti lety jako studenti vymysleli stezku, která propojovala zaniklá sídla pod Bukovou horou, pak jsme k tomu chtěli udělat drobnou brožuru, publikaci a nakonec se nám to rozrostlo na knihu a docela velký projekt. Ale vše je podáno spíše zábavnou formou. Nechci čtenáře ubíjet statistikami, počtem obyvatel a podobně,” říká autor Petr Karlíček.

Příčinou zániku sídel na jihozápadním svahu Bukové hory byla skutečnost, že se do obcí nebyla zavedena silnice. Stará Homole, Velké Stínky a samoty se nepodařilo osídlit po odsunu německých obyvatel v roce 1946 a od té doby chátraly. Jiný osud měl Vitín, kam přišli čeští osídlenci především z řad vojáků Svobodovy armády. V roce 1945 zde vznikla místní správní komise a fungovala pobočka národní školy v Malém Březně. Ani poválečným vitínským obyvatelům se nepodařilo prosadit u úřadů silnici a počátkem 50. let začali obec opouštět, zejména poté, co ve Vitíně zemřelo malé dítě, k němuž se včas po strmé lesní cestě nedostal lékař. Poslední obyvatel žil údajně ve Vitíně ještě v roce 1965. Obec Vitín nezanikla úplně, část chalup v Leštině leží dosud na katastrálním území Vitína.

Velké Stínky, Stará Homole, Vitín a další místa, kde ještě před devadesáti lety bujel hospodářský a také společenský život, si začala psát nekrolog za Druhé světové války. Obyvatelstvo bylo většinou německé národnosti a to se jim stalo osudným v poválečném vystěhování a v akcích msty a odplaty za utrpení a příkoří Čechů za Protektorátu. Kniha řeší vztahovou linku mezi národy jen okrajově a autor se tématem zabývá jen v autentických vzpomínách, vyprávěních a v zápisech z kronik. A hlavně nehodnotí. Právě proto se daří obsah sdělení podat čtenáři jako připomínku lidí, kteří v zaniklých osadách, samotách a obcích žili své běžné životy. Stěžejní informací jsou pak údaje o nových obyvatelích, mnohdy “zlatokopech,” kteří na místech dlouho nevydrželi. A když se do násilně opuštěných domů a statků někteří nastěhovali s ryzí myšlenkou na hospodaření, tvrdé podmínky nebyli s to vydržet. S nastupujícím socialismem a kolektivizací navíc systém kladl na nové hospodáře tak nesplnitelné nároky, že většina z nich to po několika letech vzdala. Místa pak postupně chátrala a dnes jsou k nalezení jen ruiny původně mohutných statků a budov, pokud vůbec. 

„Naší motivací není vracet život tam, kde už žádný není. Ono by to ani nebylo v nějaké hezké formě. Nemůžeme očekávat, že by tam lidi chtěli dobrovolně žít. Nechceme nic opravovat, vystavět třeba nový Vitín, chalupářský nebo zbohatlický. Rádi bychom ovšem obnovili Boží muka a zaniklou kapličku na Vitíně,” vysvětluje historik Petr Karlíček. 

 

Zeleně značená cesta začíná u autobusové zastávky na návsi v Zubrnicích, stoupá přes zaniklou samotu Mauerschin na hřeben Bukové hory do zaniklé obce Velké Stínky a odtud po vrstevnici do zaniklé obce Stará Homole, kolem zbytku thunovské lesovny do zaniklé obce Vitín a odtud přes zaniklou samotu Tscherlaken do Malého Března. Samoty Mauerschin a Tscherlaken nikdy neměly české názvy.

Na tři desítky účastníků křtu třetího vydání Průvodce si nejprve dopřály procházku po části zelené turistické stezky. Vyrazili ze Zubrnic, obtížným terénem a v nevlídném počasí vystoupali na Bukovou horu a následně se přesunuli do Verneřic, kde už nejen je čekalo v Bistru u Waldy pohoštění. Prostorem voněl výborný guláš, opečené jitrnice a další dobroty a čepovalo se březenské pivo. Z verneřického bistra a řeznictví se kromě místa s prodejem kvalitního masa od místních chovatelů a obědové jídelny s domácí kuchyní postupně stává i kulturně společenské centrum obce. „Pojali jsme to jako neformání akci, spíš takové setkání sousedů a účastníků výpravy. Jsem moc rád že Petr Karlíček s nápadem souhlasil a myslím, že všichni byli spokojeni. Každopádně podobných akcí na letošní rok plánujeme více,” slibuje majitel podniku Walter Oberländer.

My v Rádiu Patriot budeme dění ve verneřickém bistru sledovat a budeme čtenáře a posluchače pravidelně informovat. Už nyní můžete ve vysílání během rána a dopoledne všedních dní slyšet, co je právě v nabídce poledního menu na konkrétní den.

Josef Podolák