Prvotním impulzem pro studium hudby mu byl seriál Návštěvníci. Violista David Piják z lyské Zušky hrál s Českou filharmonií

LYSÁ NAD LABEM – Nový školní rok už je v plném běhu. Ale některé události či krásné momenty z toho minulého v paměti zůstávají. Jedním z těch, které v paměti zúčastněných budou rezonovat ještě hodně dlouho, je obrovský úspěch dnes už bývalého studenta ZUŠ F. A. Šporka Lysá nad Labem, violisty Davida Pijáka. Ten si v rámci projektu AZUŠ zahrál letos v červnu pod taktovkou proslulého dirigenta Petra Altrichtera na Slavnostním koncertě České filharmonie v pražském Rudolfinu. Pro dvaadvacetiletého skromného sympaťáka byl tento koncert i krásnou tečkou za jeho studiem na lyské ZUŠ. A nejen o tom je náš následující rozhovor.

Co pro tebe bylo impulzem začít chodit do ZUŠ? A hraje někdo ve vaší rodině na nějaký hudební nástroj?

Je to neuvěřitelné, ale hlavním impulzem byl československý seriál Návštěvníci a postava Adama Bernaua, který hrál na housle. Tehdy jsem si řekl, že budu hrát na housle a budu lepší než on 😃. Co se týče hudebníků v naší rodině, tak mohu uvést strýce, který hraje v tanečním orchestru TOX na bicí, a svého prapradědečka, který hrával stejně jako já na housle.

Většina kluků chce hrát na kytaru či na bicí. Co tě přivedlo k viole?

Já sám ani nevím, před violou jsem začal v roce 2009 s houslemi. Asi v roce 2016 odešla jedna slečna, která u nás ve školním orchestru ZUŠ v Lysé nad Labem hrála na violu. Při jedné zkoušce, kdy dirigent lamentoval, že v orchestru není viola, jsem najednou řekl: „Co kdybych si ji vzal já?“ Od té doby jsem na violu začal hrát. A musím říci, že jsem si ji zamiloval.

Hraješ i na jiné hudební nástroje?

Hraju na housle, občas si něco zahraju na klavír (velmi amatérsky), ale hlavně jsem mistr ve hře na nervy 😂. Teď mne někteří přesvědčují, jestli nechci zkusit ještě něco, ale zatím to ponechávám na osudu, co mi připraví. Pro nás laiky je viola něco mezi houslemi a violoncellem.

Je taky tak těžké naučit se na ni hrát jako na housle? A kolik let a kolik hodin denně je třeba tomuto nástroji věnovat (kromě talentu), aby se z někoho stal nadějný virtuos jako z tebe?

Když někdo začíná od nuly, je to dost těžké, ale to platí pro každý hudební nástroj. Musíte se naučit číst v notách, které mají altový klíč. Dále polohy prstů, intonace, držení smyčce apod. Ale díky tomu, že jsem začínal s houslemi, tak mi „stačilo“ naučit se číst v notách, které byly v altovém klíči, a spolu s tím si uvědomit, že viola má trochu jiné struny než housle. Já bych úplně netvrdil, že jsem virtuos. Myslím si, že jsem jen mírně pokročilý hráč. Co se týče času, tady bych chtěl říci, že to záleží na každém hráči a na druhu nástroje. Když jsem začínal s houslemi, tak ze začátku to bylo těžší, jelikož se musíte naučit porozumět hře na daný nástroj, naučit se číst v notách, vědět, kam na hmatníku dáte prsty, zapamatovat si, co znamenají všechny ty značky, písmena a číslice v notách, a mnoho dalšího.

Jaké to bylo hrát společně s filharmoniky a pod taktovkou tak významného a nejen u nás uznávaného dirigenta, jako je Petr Altrichter?

Byl to neuvěřitelný zážitek. Když mi to paní ředitelka Blažková oznamovala, málem to se mnou seklo 😂. Zároveň jsem se i bál, jelikož jsem měl působit v podobném projektu – společný orchestr žáků ZUŠ z celé republiky, který měl hrát v roce 2020 v katedrále sv. Víta v Praze pod taktovkou pana dirigenta Jana Kučery. Bohužel přišla koronavirová pandemie a všechny plány se zhatily. Proto jsem se bál, aby i tento projekt nedopadl obdobně. S radostí a s dojetím vzpomínám na naše první zkoušky, na dubnové a poté i na červnové soustředění, kde jsme se mezi sebou s ostatními hráči více seznámili.

A pan dirigent Petr Altrichter? To je pro mne jeden z nejúžasnějších lidí na světě, jelikož zkoušky, veřejná generálka a hlavní koncert byly nezapomenutelnými okamžiky mého života. On je z těch lidí, kteří jsou pro svou práci neuvěřitelně zapálení a zároveň to dokážou pojmout i „komickou“ formou. Nejen s ním byla neuvěřitelná zábava, ale i s dalšími dirigenty, kteří asistovali při zkouškách – páni dirigenti Ladislav Cígler a Dominik Pernica.

Letos jsi své studium na lyské ZUŠ ukončil. Budeš se hře na violu věnovat i nadále?

Musím říci, že je mi velmi líto, že mé studium na této škole skončilo. Studovat pod vedením takových lidí, jakými byli moji učitelé, a spolupracovat se skvělými korepetitory bylo jedním slovem úžasné. Hře na violu se budu i nadále věnovat, jelikož s vedením školního orchestru ZUŠ v Lysé nad Labem mám dohodu, že s nimi budu hrát až do svých sedmdesáti let 😃. Další možnost hrát na violu jsem našel v Nymburském komorním orchestru pod vedením pana učitele Arnolda Smrtky. Zároveň vypomáhám v souboru paní učitelky Lucie Pecháčkové v Kostomlatech nad Labem. Nedávno jsem dostal ještě další nabídku. Pokud jde o případné studium hry na violu na některé z českých konzervatoří, dospěl jsem k závěru, že ve studiu hry na violu nebudu pokračovat. Hlavním důvodem je mé současné studium na Vyšší odborné škole v Praze na oboru dopravní logistika a obchod, a také to, že viola je pro mne způsob odreagování se a zdroj zábavy. Navíc je to nástroj, díky kterému jsem navázal mnoho kontaktů a získal mnoho nových přátel. Nerad bych tedy, aby se ze hry stala povinnost, ale aby zůstala radostí a láskou.

Chtěl bych z celého srdce poděkovat třem lidem, kteří se podíleli na mé hudební “kariéře”: panu učiteli Janu Ferlesovi, který nade mnou držel ochrannou ruku v mých hudebních začátcích a který mne přivedl k houslím; paní učitelce Lucii Pecháčkové, která mne naučila hudební teorii a přibrala do mého prvního hudebního souboru, ve kterém vypomáhám dodnes; paní ředitelce Mgr. Vlastě Blažkové, která mne učila na violu a díky které jsem se dostal do projektu společného orchestru členů České filharmonie a žáků ZUŠ. Všichni si se mnou dosti vytrpěli a já jim za to velice děkuji.

Poznámka redakce: Z lyské “Zušky” nebyl David Piják prvním studentem, kteří s Českou filharmonií vystupovali. V roce 2016 si s ní pod taktovkou legendárního dirigenta Jiřího Bělohlávka zahráli bratři Mikuškovi.

A jaké to bylo pro Vlastu Blažkovou, kantorku a zároveň ředitelku školy, vidět a slyšet svého studenta společně s filharmoniky na pódiu pražského Rudolfina?

Účast v tomto projektu je pro žáka i učitele velkou výzvou i přínosem. Z pohledu učitele je to určitě dobrý pocit z toho, že je člověk schopný žáka na ne lehký repertoár připravit a předat mu své orchestrální zkušenosti tak, aby v praxi obstál. David reprezentoval nejen naši ZUŠ a Lysou nad Labem, ale vlastně celý okres Nymburk, protože byl z našeho okresu jediný účastník. O to větší zodpovědnost pak učitel cítí. Ale o to větší radost pak může mít, když se jeho svěřenec v orchestru neztratí a je mezi ostatními spoluhráči platným členem. Zvlášť, když část těch spoluhráčů jsou členové tak prestižního orchestru, jako je Česká filharmonie. Takže na Slavnostním koncertě ukápla nejedna slzička dojetí. Všechno to platí samozřejmě i pro ředitele, bez ohledu na to, že tentokrát je to jedna osoba. Jakákoliv účast žáků na celostátních projektech je vždycky vizitkou školy. Takže mám radost a jsem hrdá na Davida jako učitel, jako ředitelka i prostě jako člověk. A věřím, že i pro něj to byl nezapomenutelný zážitek.

---

David Piják

Narozen 18. září 2002 v Nymburce je absolventem Střední průmyslové školy dopravní v Praze . Momentálně studuje vyšší odbornou školu v Praze se zaměřením na dopravní logistiku a obchod. Mezi jeho koníčky vedle hudby patří: zpěv, vaření, pečení a letecká doprava.

Za rozhovor děkuje: Jana Křížová

Foto: Petr Chodura, archiv Davida Pijáka