“Stavět na historii města, rozvíjet jej moderními způsoby a zapojit, co nejvíce Nymburáků,” radí historička z Harvardu, Nymburačka Věra Jaklová

WASHINGTON / NYMBURK – Historička a archeoložka Mgr. Věra Klontza-Jaklová, PhD., rodačka z Nymburka, do redakce Rádia Patriot zaslala zamyšlení o budoucnosti a současnosti Nymburka. Obsáhlejší reflexe historických souvislostí a nabídku řešení aktuálního stavu památek, společenské nálady ve městě i funkce a samotného fungování rady a zastupitelstva stojí rozhodně za přečtení.

Vize pro Nymburk

Východiska

V posledních měsících mě zaujalo několik kauz, které se intenzivně diskutovaly na sociálních médiích v souvislosti s Nymburkem. Krom evergreenu bazénu a lávky to byl zájem a zvýšená citlivost směrem ke kulturním a historickým památkám města.

Utvrdilo mě to v přesvědčení, že Nymburk má potenciál být zajímavým, specifickým místem, kde se dobře bydlí, kam je zajímavé jezdit a kde se dobře relaxuje, odpočívá, regeneruje, baví, pracuje i třeba vzdělává.

Rozhodla jsem se využít jak svého citového pouta rodilé Nymburačky, tak odborných znalostí z oblasti současné archeologie a památkové péče, zkušeností vyplývajících z mého dlouhodobého působení v oboru i určitého pohledu zvenčí. Usilovala jsem se o čitelnou formu, kdy ve snaze o stručnost do jisté míry utrpěla kvalita argumentace. Nechytejte mě prosím za slovo! Nechápejte můj text jako jednoznačný striktní recept, ale námět k zamyšlení nad tím, jak chcete, nebo chceme, aby Nymburk vypadal a fungoval, jak přemýšlet mimo zaběhané formy a rámce, mimo mechanismy, které se po léta ukazují jako neúčinné, ale jsou nám z různých důvodů vnucovány, nebo je už dokonce chápeme jako jediné možné.

Odpusťte mi moji upřímnost. Nemusím být diplomatem, protože nemám žádné politické ambice.

Věřte, že mám Nymburk ráda, prožila jsem tam dětství, svá první rande, první profesionální kroky, pochází odsud rodina mé maminky. Červinka, DiGiorgi, Brzorád pro mě nejsou jména z klasické literatury stejně jako pro vás. Nechci dělat chytrou, chci se podělit o své úvahy, starosti a možná řešení, která generuji z mé profese, kterou je archeologie a ve které (snad) nejsem úplným outsiderem.

Když vás v průběhu čtení napadne, že „toto není možné“, uvědomte si, že pokud děláte věci starými metody, starými způsoby, budete dostávat pouze zastaralé výsledky; pokud budete kopírovat, co dělají ostatní, budete v ideálním případě dostávat jenom to, co mají ostatní; a že šanci něco změnit má jenom ten, který má vizi, který chce někam, kde ještě nikdy nikdo nebyl. Dlouho nebylo možné žít mimo prales, plout přes moře, vylézt na Mount Everest, aby ženy chodily do školy a volily, nebo aby se létalo přes údolí, přes kontinent, do vesmíru…

V čem je Nymburk výjimečný?

Možná jste jako já vyrůstali ve víře, že Nymburk je železniční uzel, že máme hradby, ale hezké je to v Poděbradech, protože tam mají lázně… Tak v nás zůstala taková zakřiknutost, jako bychom se styděli, že se nám naše městečko u vody líbí, a to že vypadá jako „rozříznutý chalcedon“, když se na něj díváte z výšky? Koho to zajímá? To vidíme stejně jenom my sami…

Takže, Nymburk je „časová kapsule“. Je to jedno z mála míst v českých zemích, které bylo osídleno prakticky ve všech historických epochách od pozdní doby kamenné. Nejstarší doklady lidských aktivit pocházejí z období tzv. mezolitu (přibližně 8 – 6 tisíc let před n. l.). Klima bylo tehdy o něco teplejší než dnes (nazývá se holocenním optimem). Pozůstatky těchto sběračů, rybářů, lovců malých zvířat byly nalezeny v písečných dunách např. v Zátiší. Následně se kolem Nymburka usídlili první zemědělci, které archeologicky doprovází první keramika a kamenné broušené i štípané nástroje. I v období tzv. eneolitu, kdy se postupně vytvářejí komplikovanější společenské systémy, vzniká sociální, pohlavní a majetková nerovnost, podrobování jednoho člověka druhým, ale také se začíná šířit znalost metalurgie, byl Nymburk opět místem, kde se tito lidé pohybovali. Dokladem významnosti místa je tzv. mohyla, nad kterou se tyčí nešťastný památník sebestřednosti počátku třetího milenia, Nymburáky často označovaný jako „odpalovací rampa“. V mohyle spočinul jedinec (datovaný do období kolem r. 3600 před n.l.), který měl velký význam pro svou komunitu a který se vší pravděpodobností nebyl místní. Tomu napovídá konstrukce jeho hrobky, která byla běžná hlavně ve středním a severním Německu. Spoustu dokladů sídlení v intravilánu dnešního Nymburka máme z celého průběhu doby bronzové. Ve střední a pozdní době bronzové byl Nymburk významným centrem, které by si zasloužilo systematický výzkum.

V době železné na území Nymburka sídlili Keltové, i jejich předchůdci tzv. doby halštatské, následně byly zachyceny stopy Germánů. Doba hradištní zanechala na území města řadu pohřbů. Bohužel velká část těchto nálezů byla učiněna náhodně a řada záchranných výzkumů nebyla publikována. Zde si dovolím doporučit publikaci Dr. Karly Motykové Archeologické stopy dávných věků v Nymburce a ve středním Polabí (http://astronautvmori.blogspot.com/2014/03/cesta-do-hlubin-nymburske-historie.html).

Patrně každý Nymburák má představu o založení královského města, o legendách, které jej doprovázejí a zná i hlavní památky 13. století, kterými je chrám sv. Jiljí a zbytek dominikánské kaple. Kdo by neznal vala a hlavní dominantu města – zbytek červených hradeb? Ale ve městě se žilo dál… Dramatické doby husitských válek, ale hlavně tragédie třicetileté války nemilosrdně zahájily období úpadku, jenž trvalo až do pokročilého 19. století, kdy se město stalo železničním uzlem.

„No a co,“ řeknete si. „Je mnoho míst v republice, kde žili lidé i déle.“

Zvláštnost našemu městu dodává odpověď na otázku: proč se lidé shromažďovali kolem pahorku, na kterém dnes najdete Kostelní náměstí? Do nedávných dob (a konec konců i dnes) bylo velmi složité překročit nebo pravidelně překračovat velký tok typu Labe. Řeka byla mnohem širší než dnes, často měnila koryto, pravidelně se vylévala z břehů, měla řadu slepých ramen, rozsáhlé bažinaté pásmo. Právě u Nymburka se Labe vlévá do opukové úžiny a za ní se rozlévá do širokého vějíře, který bylo možné snáze přebrodit. Nymburk tedy leží na místě přirozeného brodu, který bylo snadné bránit a následně využívat výhod této polohy, ať už strategických nebo obchodních. Opukový výchoz (chráněný proti záplavám), soutok Labe a Mrliny, vzácný brod byly hlavními charakteristikami této prehistorické, raně historické a středověké aglomerace. Okolní úrodná půda představovala dokonalou potravinovou základnu.

Vraťme se k Nymburku, co vypadá z výšky jako rozříznutý chalcedon. Ani to není náhoda. Středověký Nymburk – hlavně Palackého ulice kolem kostelního náměstí opisuje opevnění hradiště střední a mladší doby bronzové, ohromného hradiska, které bylo jedním z největších center na středním Polabí. Zde probíhal intenzivní pohyb a obchod. Byl zde například nalezený závěsek, který pochází z Karpatské kotliny!!! Ostatní ulice pak v soustředných kruzích opisující toto hradiště, čímž tvoří dojem letokruhů rozříznutého polodrahokamu. To je pro středověké město unikátní charakteristikou.

Je nespravedlivé přeskočit další období, ale ve jménu čitelné délky textu mi to doufám odpustíte. Dalším svébytným obdobím je doba rozvoje železnice, kdy se v Nymburce formuje střední úřednická vrstva, ale také lidové dělnické hnutí – oboje shromážděné kolem železničního uzlu i „Dílen“. Na koci 19. století, ale hlavně v raném Československu se přidává i další podnikání, které pohltila až globalizace posledních 25 – 30 let. Nymburáci 19. století prožívají dobu svého „obrození“, tvorby své identity, které akceleruje právě železnice. Byl založen Sokol, městské muzeum, později byl postaven Nároďák, Dělnický dům, založeny nejrůznější spolky od Hlaholu po dobrovolné hasiče. Buduje se městský pivovar. Staví se školy, divadlo, na které se mimochodem Nymburáci skládali mezi sebou. Vzniká velmi aktivní ochotnický spolek. Nymburk, který před 2. světovou válkou žil v rozměrech města chudě rekonstruovaného po požárech počátku 19. století se stává velmi svébytnou komunitou, pro kterou je město důležitým bodem, jež obyvatele přicházející za prací z různých končin, účinně spojuje. Vytváří a upevňuje se genius loci, který Hrabal i jiní spisovatelé a básníci citlivě vnímali a ve svém díle popsali. To, co společně noví i starousedlí Nymburáci budují, se stává jejich společnou historií. Mého pradědu Malého, který přišel z Podkrkonoší i vaše předky z Nymburka, okolí nebo z dálky, stejně jako rodinu Hrabalových spojuje nejenom nymburské pivo, ale také ochotnický spolek i vědomí, že v Nymburce žila Božena Němcová. Je to naše město. A to je náš kapitál.

Genius loci je kapitál

Z historického hlediska je možné Nymburákům i návštěvníkům města nabídnout jakýkoliv úsek historie, krajinu kolem města, která obsahuje spoustu poetičnosti polabské lužní roviny, ale také sportovní aktivity, které mají v Nymburce opět ohromnou tradici. I ten, kdo systematicky nesportoval, určitě si byl někdy zapinkat u Rémy, zaveslovat v Drahelicích nebo na Vesláku, zajezdit na kole podél Labe, zabruslit nebo zaběhat „na hasičáku“. Kdo by neznal Tyršák? Existuje výjimečné sportovní zázemí, byť některé jeho části nám momentálně padají na hlavu. Nymburk by se mohl stát velmi komplexní památkovou, kulturní, sportovní a rekreační zónou, kde by se našel segment ušitý na míru snad úplně každému (snad krom milovníků vysokohorské turistiky).

Zde si patrně řeknete: „co to píše? To ví každej. Dál to nečtu!“ Ale vydržte.

Všichni bychom chtěli mít památky opravené: chceme, aby Kostelní náměstí nevypadalo jako tankodrom, aby dominikánská kaple byla diamantem města a přístupná veřejnosti, aby bývalá synagoga nehrozila už několik desetiletí sesuvem, aby se zachovaly a opravily hrobky u svatého Jiří, aby historické fasády domů neohrožovali životy kolemjdoucích, aby bylo v pořádku staré děkanství, Kaplanka, aby se nebouraly historické budovy, které jsou spojené s našimi životy, s naší identitou. Když jde o náš Nymburk, tak nám hlavy neberou, že by nádražní budova měla ustoupit pragmatičnosti logiky „má dáti dal“. Je nám líto starých domů s podloubím, které vzaly za své v druhé polovině 20. století (ať už udržitelnost těchto staveb byla, nebo nebyla reálná). Je nám líto i staré Vantochovy továrny v areálu bývalé Fruty, barokního mlýna v drahelické drůbežárně. V každém z nás je kus paní Krásenské z Postřižin. Chodíme po městečku, vídíme, co bylo a není a ukazujeme našim dětem, stejně jako naši rodiče nám: tady bylo podloubí, tady měl děda krám, tady bydleli Brzorádovi, to je Hrabalovic vila, tady bydlel pan Psota, co neunesl vlastní kabát, když se vrátil z koncentráku… Na vánoce a na dušičky nosíme svíčky básníkovi Theerovi, i zastupiteli Benešovi, který byl první obětí Gestapa hned v prvních dnech okupace. V tom všem jsme my. To všechno bychom chtěli zachovat. A to všechno můžeme využít.

Kde vzít na vzdušné zámky?

Tak, teď samozřejmě musí zaznít i realistický argument. Kde na to vzít? Městský rozpočet není nafukovací. Stát rozděluje určitou částku, každá obec dostane svůj díl vyplývající ze zákona a pak? Pak je třeba shánět granty tzv. rozvojové nebo rovnou u EU. Ale víte, Brusel je daleko… Je těžké přesvědčit úředníky žijící mimo realitu. Už psaní žádosti je drahé a náročné, schvalovací proces dlouhý a výsledek nejistý. Než dostaneme prostředky na jednu památku, začne padat další… Žádná velká firma typu Škodovka, ze které by občas vypadla nějaká rozumná částka, na obzoru není. Většina obyvatel pracuje na úřadech, ve školství, ve státní správě – a to máme štěstí, že je blízko Praha a Boleslav! Představte si Nymburk v nějakém méně průmyslovém kraji… Poplatek za popelnice a za psa, to je maximum, co obyvatelé unesou. Někteří úspěšně podnikají, ale měřítka jsou skromná.

Tudíž, na podobné idealistické vize není.

Tečka.

Tečka?

Teď si trochu zahrajeme na prognostiky. Vedení města má rozhodně ideály, jsou to pracovití lidé, chtějí, aby město vypadalo k světu, aby se v něm dobře, příjemně, pohodlně žilo, aby na všechno bylo. O tom žádná.

Nejprve si je třeba uvědomit, že to tak nemusí být vždycky. S postupující krizí městských financí a postupným rozkladem města se bude zvyšovat pravděpodobnost, aby se do čela města dostali různí vyžírkové, kterým půjde o vlastní zbohatnutí, kteří využijí momentálních potřeb města. Neříkejte ne. Zákon nepovažuje za nelegální, aby soukromé peníze podpořily politika, aby se podnikatel stal politikem a nakládal se státním nebo obecním majetkem. Bohatství jedince nebo firmy nezaručuje, že se bude chovat solidárně k městu, jeho obyvatelům, svěřenému majetku. Ta možnost tu je… Bohužel i precedens… Peníze a etika nejsou synonymy.

Ale jaké má dnešní zastupitelstvo možnosti? Za čtyři roky sežene nějaké granty a něco opraví. Jupí!!! Nějaké peníze vydundá z ministerstev a z kraje. Opět jupíí!!! Něco dá do kupy, něco opraví, něco nestihne, něco se zhroutí, nějaký kverulant si všimne, že sokolovna je na spadnutí, hrobky u stadionu jakbysmet… Celá uřícená a frustrovaná městská rada bude před volbami argumentovat, že se přece snažili, že opravili to a ono… Opozice bude rázně bodovat tím, že neudělali dost, že nechali zchátrat to a ono, že neměli správné priority… Oba tábory budou mít pravdu a ať vyhraje, kdo chce, rázem se ocitne ve stejné situaci. Zase nové vedení města bude doufat, že se nějak příznivé podmínky záhadně sejdou a nějak se zadaří. Stejně jako měšťané na konci 15. a po celé 16. století. Jako obyvatelé města v 18. a velkou část 19. století… Ale matematicky lze doložit, že zázraky mají velmi nízkou pravděpodobnost realizace.

K tomu naprostá anarchie projektů a nemožnost pracovat systematicky, dlouhodobě, metodicky: jsou vypsané granty na cyklostezky – rychle vymyslete někdo cyklostezku z Nymburka na Mars, pak na parky, tak hurá něco vymyslet. Kovová konstrukce střechy stadionu je prožraná? Ze Zálabí se pořádně nedostane ani noha? Bazén se stává pomníkem marnosti? No, to je blbé, ale nedá se nic dělat, teď zrovna se zveřejnily výzvy na granty pro ochotnické spolky a chovatele divokých zvířat… Peníze nejsou? Tak co bychom prodali? Pronajali? Často není čas na pořádnou smlouvu, anebo se nehledí na to, co a komu.

A občan? Ten se cítí, že jeho názor je úplně okrajový, že on je dobrý jenom jako volič a plátce. Je blízko tomu, nenávidět všechny šmahem. Znáte někoho, komu se líbí úprava ulice Lipové alias U hřbitova? Nedá se tam ani parkovat, ani jezdit ani chodit. Proč se kácely sakury v Tyršovce? Byly staré a nemocné? Nevím… Ve Washingtonu mají festival třešní, stojí na něm velké kus propagandy města a o každou sakuru pečují jako o děťátko. O chorobách nymburských stromů mám tudíž své pochyby… Stejně tak letité lípy v Lipové… Můj názor na jejich vykácení doprovází značná dávky nedůvěry… Finální podoba projektu mě rozhodně nepřesvědčila. Ptal se někdo obyvatel starého sídliště, jak jsou spokojeni s úpravami komunikací? No pravda, povrch je lepší, míst k parkování je víc, ale víte, s jakou bolestí se lidé vyrovnávali s řezáním stromů, které tam sázeli sami, ze svého, když kolem bylo jenom bahno a rumiště? Nikdo nereagoval na jejich volání a petice. Prostě přišel „mistr světa amoleta architekt“, řekl, že to tak bude a basta. „Ty voliči mlč! Nevíš!“ … a začaly padat téměř půl století staré stromy. Sama jsem viděla, jak se ze čtyřicetileté naprosto zdravé břízy valila míza po několik měsíců… Měla jsem problém vysvětlit důvod poražení zdravého stromu svému třináctiletému synovi… Dodávám, že jsme ji s kamarádkou Ivou chodily jako malé holky zalívat. Nikoho to nezajímalo… Naše životy nikoho „z města“ nezajímaly… Volební letáky jsme měli ve schránkách včas…

Chápu, že zastupitelstvu se asi ulevilo, když dostalo peníze na opravu komunikací na sídlišti, ale…

Nakonec obci nezbyde než zvýšit městské poplatky, o čemž parlament v těchto dnech intenzivně jedná. Nic se tím nevyřeší, jen občané budou o to víc naštvaní.

Vytvořit nějakou vizi pro město a realizovat ji, to není záležitost čtyř let. Je třeba myslet v rámcích, které zahrnují desetiletí i víc. Takové projekty je třeba budovat – je třeba definovat, co vše chceme mít opravené, postavené a proč, co to přinese, co to odnese, co má prioritu a co může trochu počkat. Dobrá, ale starosta je tu na 4 roky, za rok bude třeba nějaký puč, že… Jak tedy zajistit dlouhodobost takových projektů?

Domnívám se, že je třeba využít potenciálu Nymburáků, který je právě v jejich vztahu k městu, jejich chápání vlastní identity a vytvořit „spolek za rozvoj města“, ve kterém se sejdou lidé z různých profesí, s různými koníčky a začnou na vizi města pro Nymburáky, ale také pro turisty, pracovat. Zapojit do tvorby města ty, kteří město znají, ví o jeho zákoutích, umí se v něm pohybovat, vědí, co by chtěli a co nutně potřebují. Je třeba podle mého nejlepšího svědomí zaangažovat ty, kteří se cítí přehlížení, jejichž názory jsou chtěné pouze na předvolebních mítincích, ale hlavně zde žijí a město svými životy dotváří. Je řada příkladů, kdy podobné aktivity nastartovaly úplně mrtvá města – třeba Detroit. Takové aktivity přitáhnou nakonec spoustu návštěvníků, kteří přinesou prostředky, ale hlavně se vytváří nové hodnoty, skutečné bohatství a to dlouhodobě a stabilně. Sbírat nápady a podněty je sice krok dopředu, ale nestačí. Je třeba systematicky pracovat na jejich vyhodnocování a realizaci. Lidé pak tají mají cítit zodpovědnost za své nápady a připomínky. Obecně lidé chtějí být bráni vážně a měli by být bráni vážně. Funkce nakonec nikomu neodpumpuje ani mozek, ani významnost. Možná tak ego, ale nechme to být… Lidé chtějí být hrdí na to, co udělali, vytvořili, čemu pomohli k životu.

Aktivity nabízené Nymburákům a Nymburáky by mohly jít směrem k historii, archeologii, sportu, železnici, literatuře… Mohlo by se založit třeba nymburské sdílené ubytování (takové nymburské airbnb), jehož část by šla právě na projekty s cílem zvelebit a prezentovat město. Mohl by se třeba zorganizovat festival griotky ve staré (upravené) Vantochově továrně spojený s literárními aktivitami, udělat knihovnu „nymburské literatury“, nebo třeba realizovat muzeum nymburského průmyslu 20. století. Například ve staré Frutě. Bylo by možné zorganizovat řadu zážitkových zájezdů… Nápadů by bylo od každého z vás spousta. Nakonec spousta nadšenců v Nymburce už funguje a řada nevšedních aktivit, které jsou pro Nymburk typické, na nich stojí. Řada z nich by si zasloužila ještě dál rozvinout.

Dalším důležitým krokem by měly být také alternativní zdroje energie pro město. Občané by jistě ocenili méně CO₂ zplodin a lacinou energii, nebo dokonce energii zadarmo. Dnes je k dispozici velké množství alternativních zdrojů, ať už to jsou skleněné silniční panely, klasické solární panely, vodní zařízení nebo větrníky. Na světovém trhu existuje řada firem fungujících na bázi sdílené energie, které nabízejí svoje služby prostřednictvím sdílení vyrobené energie, nepožadují žádné investice. Londýnské letiště Heathrow se pyšní tím, že je prvním letištěm které plně pokrývá potřeby elektrické energie z ekologických zdrojů. Proč by Nymburk nemohl být prvním českým městem, které nepotřebuje žádná fosilní paliva ke svému provozu?

Jednak podobné aktivity jsou hlavně v poslední době velmi vítané a oblíbené. Lidé nějak cítí nebo si uvědomují jejich potřebnost. Jsou ekologicky progresivní, což je dnes v globálním měřítku důležité. Všichni jsme součástí globální jednoty. Náš svět nekončí u Kovanic nebo za nadjezdem, ale globální ekologickou katastrofou by mohl skutečně skončit.

Návštěvníci chtějí vidět něco typického pro určité město, region. Jistě se mnou budete souhlasit, že sdílené ekonomiky stále přibývá. Chce to odpoutat se od striktně daných limitů a omezení, jejichž omezenou účinnost prokázala praxe.

Ale, shromáždit lidi, aby jenom sesypali na jednu hromadu nápady a pak byli naštvaní, že se k realizaci nevybral jejich vlastní nápad, je obvyklým koncem takových iniciativ. Pocit nadšení a očekávání rychle střídá pocit zklamání a zmaru. I zde je třeba profesionality a systematičnosti. Domnívám se, že centrem, velínem, který by měl organizovat a logisticky zajišťovat takovou širokou a rozsáhlou iniciativu, by měla být radnice, tedy zastupitelstvo se svými orgány a komisemi. Odborným garantem pak muzeum.

Muzeum není nuzeum

A zde mi odpusťte moji nesmlouvavou tvrdost. Je naprosto neomluvitelné, aby město s historií Nymburka mělo muzeum personálně a technicky zajištěné jako v 19. století. Ať jsou jeho zaměstnanci třeba mistři světa v altruismu, není možné, aby dělali zázraky. Jejich omezení jsou příliš velká, aby mohli zasáhnout do kulturního chodu města. Je škoda, že snahy přelomu 80. a 90. let 20. století muzeum konečně personálně a odborně posílit přišly vniveč a období rozkvětu muzea trvalo jen chvíli. Nejenom archeologie, etnografie nebo muzeologie jsou vědy, které se rozvíjejí více než dvě století. Např. i pouhý pohled na to, co je památka nebo kulturní krajina se mění. Není možné zbourat nebo se nestarat o objekt jenom proto, že není v seznamu památek. Vše, co je součástí místního koloritu a identity obyvatel, to je památka, kterou je třeba chránit. Třeba samotná Palackého ulice kopírující opevnění hradiště doby bronzové. Památkou je také kulturní krajina, tedy krajina, do které se nějakým specifickým způsobem otiskly aktivity člověka. Kulturní krajina není jenom kus louky a strom, jsou to i lidé, kteří kolem žijí a krajinu nějak užívají. Místní lidé jsou ti, kteří vlastní krajinu a památky nejlépe vnímají. Sami to znáte: „byl jsem tam a provedli mě místní. Bylo to super!“ Mrkněte, jaké památky v posledních letech zapsalo UNESCO do svých fondů, Nejsou to jednotlivé objekty, ale celá města (např. průmyslové město Ivrea, Itálie), městské čtvrti (např. viktoriánská čtvrť v Mumbai, Indie) nebo krajiny (např. archeologická krajina sasánovského Faru, Irán; Danevirke, Německo; Chaine de Puys – tektonická krajina, Francie) Úplný seznam památek UNESCO vyhlášených v roce 2018: https://whc.unesco.org/en/newproperties/date=2018&mode=table. Proč by v tomto seznamu nemohla být třeba „Nádražní budova a železniční kolonie v Nymburce“?

Zpět k muzeu: Není možné dělat muzeum s pouhým nadšením a amatérsky. Pokud se Kraj chce starat o nymburské muzeum, musí jej personálně, finančně i technicky zajistit. Přes to vlak nejede, ani v Nymburce. Sice se chystá rekonstrukce, ale to je opět flikování už totálně katastrofického stavu. V případě, že nedojde k náležitému personálnímu posunu, je to jenom prodloužení dlouhodobé letargie. Jsem přesvědčená, že v muzeu musí být nejméně:

• Dva historici: specialista na starší dějiny a specialista na dějiny industriální doby. Jejich úkolem musí být studium dějin a prezentace veřejnosti. Podle mého názoru by měli pracovat se spolky, kteří k jejich specializaci mají blízko, využívat pomoci a spolupráce s historiky zaměstnanými jinde, ve školách, a pracovat s nadšenými neprofesionály.
• Archeolog. Dnes se o Nymburk archeologicky stará Středočeský ÚAPP, ale ten je zodpovědný pouze za záchrannou archeologii. Svými aktivitami si musí (bohužel) vydělávat. Nemůže kolegu zodpovědného za záchranné akce usadit v muzeu, aby zpracovával staré fondy, byť jsou zapomenutým pokladem. V ideálním případě by v Nymburce měli být archeologové dva a k tomu by měli mít licenci provádět archeologické výzkumy. Samozřejmě, že záchrana archeologické památky je prvotní nutnost, ale až její studium vytvoří novou znalost. Jenom prezentace a studium starých fondů nymburské archeologie by vydala na několik archeologických životů a informace, které je možné získat, a prezentovat by mohly být úplně bombastické s technologiemi, které dnes máme k dispozici.
• Přírodovědec, který by byl specialistou na krajinu Polabí.
• Muzeolog, který by dokázal přetavit odborné informace v zajímavé expozice a výstavy.
• Konzervátor a laboratoř pro alespoň základní konzervátorské aktivity
• Knihovník, archivář a aktivní knihovna a archiv
• PR

A to je úplné a totální MINIMUM!!!!

Navíc, spolupráce s dobře zorganizovaným muzeem by byla pro univerzitní pracoviště po celé ČR velmi vítaná. Dobře zorganizované a osazené muzeum otvírá dveře řadě nejrůznějších projektů a aktivit.

Pokud se kraj vymlouvá na nedostatek financí, měl by rozhodně přehodnotit své priority, neřku-li kompetenci v tomto směru. Nymburské muzeum je ve stavu SOS, je nedostatečné a nedůstojné pro Nymburk. Takový významný železniční uzel a kdy se naposledy někdo zabýval železniční expozicí? Jak to, že jsme vlastně nikdy neměli a nemáme pořádnou expozici historie města? Archeologickou expozici? Etnografickou? Jak budova muzea, tak budova synagogy jsou ostudou Kraje. Muzeum nemá šanci Nymburku sloužit a prospět na úrovni, jakou současné město potřebuje! Stav muzea je také nedůstojný pro obětavé nadšence, kteří tam pracují a které dobře znám.

Muzeum si na sebe samozřejmě nikdy nevydělá, ale znám muzea, která pracují velmi intenzivně s veřejností a jejich příjmy jsou velmi vysoké. Je možné realizovat nejrůznější typy výzkumů a aktivit, do kterých je možné zapojit veřejnost. Jenom je třeba začít. Zkušenosti jsou.

Jak tedy dál?

Na závěr bych tedy chtěla říci, že jako jedinou možnost, jak zachránit kolorit města a vytvořit z našeho městečka u vody prosperující místo příjemné k životu i návštěvě, plné spokojených obyvatel, vidím v nutnosti vystoupit ze současné svěrací kazajky nefunkčního systému.

Je třeba si uvědomit, že časy se mění, že potřeby lidí i města byly jiné ve středověku, v raném novověku, za první republiky, v době reálného socialismu i dnes. Poučme se z naší historie. Pokud město čekalo, že věci půjdou automaticky tak, jak šly dosud, čekal obyvatele jenom úpadek. V době ztráty významu královských měst doufal Nymburk ve finanční podporu krále, stejně tak v době Habsburské monarchiie 19. století. Nymburáci psali petice, prosili, snažili se… Ale doba byla jinde. Následně měl Nymburk štěstí, i když také ne náhodou, a v druhé polovině 19. století se stal nejenom železničním uzlem, ale také později centrem drobného zpracovatelského průmyslu. Jedna aktivita přitáhla další. To Nymburku dovolilo výrazný, i když nesystematický rozvoj právě v období první republiky. Produkční centrum se rozvíjelo v době reálného socialismu, ať se nám to líbí nebo ne. Lidé nejrůznějších specializací ve městě žili i pracovali, ledacos z toho, co dnes chátrá a čehož oprava je téměř neřešitelným problémem, bylo postaveno, i když doba měla svá specifika, o kterých by bylo možné dost vášnivě debatovat. Třeba tzv. janoušek, kterého se sice město ujalo, ale měl na mále – byl postaven v akci „Z“, tedy dobrovolnou prací. Sumasumárum: od založení železničního uzlu v Nymburce město mělo z čeho žít. To neznamená, že to automaticky bude pokračovat. Uvědomme si, že to z čeho žilo, NEMÁME.

Nymburk se může přiživit na gravitaci boleslavské škodovky nebo Prahy, ale pokud nechce obětovat velkou část svého okolí pro neforemná logistická centra, jejichž přínos bude krátkodobý a ekologicky velmi tíživí, pak jakoby Nymburk neměl budoucnost… Město se však může stát zajímavé pro návštěvníky, pro turisty, pro občany, kteří zde budou chtít bydlet, pro organizátory sportovních a kulturních akcí. Může být prototypem pro nové ekonomické aktivity, propagátorem energetických a ekologických inovací.

Stěžovat si, skuhrat a doufat je sice první reakcí nás všech, ale nic tím nezměníme. Snadné řešení v době, kdy většina z nás je přepracovaných, je zbožným přáním. Nedá se nic dělat, musíme se realitě podívat do očí: stát se péče o města prostě vzdal. Nemůžeme očekávat zhola nic. Města ho zajímají jenom jako prodloužená daňová ruka. Jsou nabádána, aby se chovala jako podniky, aby si vydělala na svoji existenci, a to jakkoliv. Město je chápáno jako ekonomická entita, ne jako výsledek působení lidí na přírodu, ne jako centra kultury a historie, jsou opomíjeni lidé, kteří mají a priori právo na důstojný a šťastný život. Stát sice v ústavě slibuje řadu základních práv a svobod, ale řadu z nich musí zajišťovat právě města, aniž by pro ně měla od státu podmínky (např. vzdělávání, zdravotnictví). Města musejí soutěžit o granty na zajištění těchto základních práv!!! Město prakticky nemá žádnou možnost ovlivnit výši přídělu plynoucího z daní, které přerozděluje stát. Podíly jsou dané zákonem. Stát nabádá k vybírání poplatků, přičemž dost těžko si představit, že moderní současné město může žít z poplatků za psí bobky, nebo že město může donekonečna zvyšovat „pálky“ za popelnice. Jednak to není možné ze zákona, jednak by město přestalo být zajímavé pro jeho obyvatele. Dále zákon dovoluje nakládat s městským majetkem, ale všichni víme, jak dopadají objekty, které si v určitý moment pronajal soukromník: bazén? stadión? sokolovna? Na druhou stranu uznávám, že jsou výjimky. Otevřeně to nikdo nepřizná, ale o soutěžích o městské zakázky si také občané myslí své… I kdyby byly krystalicky čisté, město v tomto směru není přesvědčivé.

Myslím, že je v zájmu vedení města vytvořit tvůrčí sjednocení občanů, kteří podle svého zájmu a specializace budou systematicky budovat strukturu města, jeho tvář a bohatství, tvořit strategii takového postupu. Budou samozřejmě také nést spoluzodpovědnost za město. I samo vedení města bude mnohem stabilnější než odkázané na milost a nemilost dezinformovaného voliče, na propagandu a nerovné podmínky předvolebního boje. Také optika toho, kdo skutečně pro město něco dělá, kdo jenom kafrá, nebo kdo se snaží jej využít pro osobní prospěch, bude zřetelnější.

Je mi jasné, že mnohý čtenář podotkne, že nejvíc písniček zná ten, kdo netančí, ergo, že se mi to radí, když nemám žádnou zodpovědnou funkci, že kdybych byla na radnici, tak bych také zapadla do rutiny. Možná, nevím. Rozhodně jsem přesvědčená, že setrvávání ve vyjeté koleji nevede k prosperitě města a že je třeba radikálně změnit způsoby jeho vedení. Inovativní myšlenky, tzv. myšlení „out-of-the-box“, je dnes potřeba více než kdy jindy. Staré metody, staré výsledky…

V Nymburce trvale nežiji, nejsem úplně informovaná, dlouhou dobu jsem systematicky nesledovala, co se v mém rodném městě děje na politické scéně, proto se omlouvám, pokud jsem byla v některých detailech nepřesná. Do Nymburka však jezdím pravidelně a vidím, jak chřadne. Uvědomuji si i jeho možnosti. Jsem nadšeným sledovatelem fb stránky „Máme rádi Nymburk“. Velmi mě potěšil upřímný zájem Nymburáků o kulturní, historické a přírodní památky města, které velkoryse sdílejí nejenom na této platformě. Přiznávám, že mě zaujala i okamžitá reakce zvolených zástupců a jejich zájem o mé názory na situaci ve městě.

Nejsem dogmatik. Jsem ochotná o svých názorech diskutovat a modifikovat je. Jsem také ochotná a připravená zapojit se do společných aktivit Nymburáků za zvelebení městečka, kde se rozhodně nezastavil čas, toho našeho městečka u vody, kde v každém z nás koluje trocha „DNA“ podnikavého a racionálního Francina, ale i jeho nespoutané manželky Maryšky.

 

Mgr. Věra Klontza-Jaklová, PhD.

Ústav archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně

&

Dumbarton Oaks Research Library and Collection

Trustees for Harvard University, Washington, D.C.

Ve Washingtonu, D.C., 12.2. 2019